Vzájemné porozumění mezi neslyšícími a slyšícími je často narušeno nedorozuměním a stereotypy. Jaké jsou nejčastější problémy a jak je překonat? Nejen těmto otázkám se ve svém dnešním textu věnuje naše bloggerka Kristýna Mariáková.
Proč jsi tak potichu? Proč se s námi nebavíš? Proč už chceš jít domů? Proč nejsi zábavnx? Proč to nevydržíš? Neumíš se přizpůsobit. Nejsi sociální. Nejsi společenskx. Mohlx by ses víc smát a snažit kvůli nám. Je to tvá vina. Nebo je to taky vaše vsugerovaná domněnka o naší introverzi či asociálnosti. Sluchové postižení je neviditelné a těžko popsatelné. Většinou si lidé rozsah skutečné sluchové ztráty pochopí po svém – tak, jak jim to vyhovuje. Protože jsou zatížení komfortním přístupem, který jim brání najet na nové způsoby komunikace. Takže místo vzájemné péče o komunikaci dochází k automatickému nálepkování a omezování kontaktů.
Myslím, že je to jakési málo řešené téma – doslova tabu – neslyšících vůči blízkým slyšícím. Rodinné oslavy. Velká setkání. Komunikace před zapnutou televizí, kde nejsou spuštěné titulky. My neslyšící tyto formy komunitního setkávání většinou odmítáme, nevyhledáváme je, trpíme v nich. Přetvařujeme se. A když dojde síla, tak se pohádáme. A když dospějeme – odejdeme, nebo odůvodňujeme svá rozhodnutí – jasně a neústupně. Protože už nejsme malí, abychom kývali hlavou a nějak to přetrpěli.
Jeden skáče přes druhého. Další se směje příliš nahlas. Třetí mluví potichu. Další člověk má plnovous. Do toho křičí děti. Hraje hudba nebo televize jako kulisa. Všichni se smějí nějakému vtipu a vy mlčíte, protože jste nerozuměli a ptát se na ten vtip nemá smysl, protože už je po vtipu. Mlčíte většinu oslavy, protože chytáte každé 5. slovo. A pak pokládáte otázky, jejichž odpovědi byly odhaleny před půl hodinou. No vždyť jsme to už říkali. Musíš dávat pozor. Proč se koukáš furt na mobil? Cože, teď domů nepůjdeš. Všichni se baví. Aha, já ne. My neslyšící jsme často něco jako nebe plné otázek, zatímco vy mlha odpovědí.
Možná by se zdálo, že nejlíp vám rozumí nejbližší, ale je to přesně naopak. A možná to znáte i vy sami bez ohledu na handicap. Všichni máme tendence žít si ve svém načančaném domečku, který má přesně takový zelený trávník a přesně tyhle dveře, do kterých neradi pouštíme změny.
Jsme často něco jako vaše zrcadla, která snad odhalují vaše vnitřní trable nebo nespokojenost. Protože mi nedává smysl, proč dochází k onomu nálepkování nebo zbytečnému komentování, když by bylo ze všeho nejlepší zkrátka přijmout věci, jak jsou. Nebaví tě to tu – ok, chápu, tak běž domů. Půjdeš s námi na oslavu a odejdeš, když budeš potřebovat. Vím, je tu najednou hodně lidí a nerozumíš všemu, klidně buď na mobilu… Nestačilo by se prostě vcítit do druhého a nebrat neúčast neslyšícího na oslavách a velkých setkáních jako útok na svou osobu?
Zkuste si představit, jak byste se bavili vy na oslavě, kde by se hovořilo jiným jazykem, než je váš rodný jazyk?
Možná by se zdálo, že nejlíp vám rozumí nejbližší, ale je to přesně naopak. A možná to znáte i vy sami bez ohledu na handicap. Všichni máme tendence žít si ve svém načančaném domečku, který má přesně takový zelený trávník a přesně tyhle dveře, do kterých neradi pouštíme změny. Jenže žijeme ve společnosti, jsme sociálně-kulturními bytostmi a každý máme ty domky jinak načančané. Abychom se mohli dostat do jiného domku, musíme spláchnout všechny svoje teorie a začít pořádně, se skutečným zájmem, poslouchat, jak ostatní žijí ve svém domku. Oni ostatní totiž moc dobře vědí, jak to v jejich domku funguje.
Potom zjistíte, že ti introvertní, nudní a nepřizpůsobiví neslyšící jsou mega extroverti, pařmeni a zábavní lidi (pokud k tomu mají podmínky). A tak je to se vším.
Když někdo neusiluje o 100% přístupnost, nemůže očekávat mojí 100% dostupnost. Jednoduchá rovnice.
Kristýna Mariáková
Comments