O své zážitky, postřehy a dojmy, které načerpala během absolvovaných praxí v bakalářském studiu, se tentokrát podělila studentka speciální pedagogiky a českého jazyka Anna Sedláčková. Anna si mimo jiné také vyzkoušela, jaké to je učit během covidové pandemie.
Praxe je vždy velký krok do neznáma. Přestože jsem měla možnost již na střední škole několik praxí absolvovat, před každou novou se ve mně mísí stejné pocity a myšlenky. Jednak je to euforie a nadšení ze znovupoznání skutečného školního prostředí, tak jak funguje mimo učebnicové ideály, jednak jsou to obavy z toho, zda svou roli dostatečně dobře zvládnu.
Díky studiu na Ústavu speciálněpedagogických studií jsem měla možnost už v bakalářském studiu splnit mnohem více praxí než studenti ostatních oborů se zaměřením na vzdělávání. Této příležitosti si velmi vážím, protože právě praktické zkušenosti považuji za cennou přípravu do profesního života.
Moje absolvované praxe se vždy skládaly z náslechů a vlastních výstupů. A ačkoliv jsem vždy při násleších pociťovala nedočkavost, až budu moct převzít asistenční práci či výuku do vlastních rukou pod kontrolou cvičného pedagoga, uvědomuji si jejich váhu. Během náslechů mám vždy možnost alespoň trochu se seznámit s prostředím školy, specifiky jednotlivé instituce, ale především pak s žáky, jak reagují na učitele, jak se projevují, které aktivity jsou pro ně přínosem, čemu se vyhnout. K zodpovězení podobných otázek také slouží konzultace s cvičným pedagogem, které přinášejí hlubší poznání a porozumění vjemům z náslechů. To vše pak usnadní samotné postavení se za katedru, které přichází zpravidla už během prvního ze tří týdnů praxe.
„Během náslechů mám vždy možnost alespoň trochu se seznámit s prostředím školy, specifiky jednotlivé instituce, ale především pak s žáky, jak reagují na učitele, jak se projevují, které aktivity jsou pro ně přínosem, čemu se vyhnout.“
Pro mě osobně je největším strašákem čas. Přestože ze soukromého doučování dokážu plánovat rozložení aktivit na jednu výukovou jednotku, v případě práce s celou školní třídou je potřeba přemýšlet a plánovat jinak. Každý žák ve třídě má individuální tempo, schopnosti a možnosti, což je nutné brát v potaz. Hlavou se mi pak honí otázky „Co budu dělat, když veškeré činnosti stihneme o spoustu minut dříve, než bude končit hodina?“, „Co když některému žákovi potrvá aktivita déle a zbytek se bude na mojí hodině nudit?“, „Bude mi 45 minut stačit na všechno, co jsem si pro žáky připravila a naplánovala?“. Zodpovědět je však dokáže jedině realita samotná.
Nástup před třídu, pozdrav, sdělení cíle a plánu hodiny, první aktivita, v tu chvíli se můj tep začíná zpomalovat a uklidňovat, když vše plyne dle původní představy. V opačném případě začíná hlava pracovat a plné obrátky a hodinu modifikuje tak, aby její smysl zůstal zachovaný a s ním i efekt. Po zvonění jsem nedočkavá na další reflexi, jednu si totiž vyptám před koncem hodiny od žáků. Systém reflexe s cvičeným učitelem se mi nejvíce osvědčil ten, který jsme si domluvili na poslední souvislé asistenční praxi loňský podzim. Zpětná vazba probíhala po každé odučené výukové jednotce, a to tak, že jsem nejprve byla požádána o vlastní reflektování hodiny a až následně mi byl sdělen pohled zkušeného pedagoga. Myslím si, že vlastní reflexe neovlivněná už slyšeným hodnocením je obrovsky přínosná. Během vydechnutí v kabinetu se tak budoucí učitelé mohou vrátit k prožitému, zrekapitulovat si své počínání a uvědomit si úspěšné či méně povedené momenty hodiny. Ráda bych takovým způsobem postupovala nejen při dalších praxích, ale i v samotné učitelské profesi po dokončení studia.
„Zpětná vazba probíhala po každé odučené výukové jednotce, a to tak, že jsem nejprve byla požádána o vlastní zreflektování hodiny a až následně mi byl sdělen pohled zkušeného pedagoga. Myslím si, že vlastní reflexe neovlivněná už slyšeným hodnocením je obrovsky přínosná.“
Jaký by to však byl článek o praxi, kdybych v něm nesdílela i skutečné zážitky? Mezi tu nejzajímavější zkušenost bych jistě zařadila podzimní souvislou asistenční psychopedickou praxi na podzim 2021. Bylo krátce po celoplošném uzavření škol, avšak pandemie se stále nevzdávala moci a posílala nakažené spolu s jejich nejbližšími do 14denní karantény. První týden praxe proběhl hladce, ačkoliv chyběla třídní učitelka třídy, které jsme byla přidělena, zvládla jsem s náhradními cvičnými pedagogy a s respirátorem na obličeji absolvovat náslechy i první výstupy. V předvečer druhého týdne mi zazvonil telefon. Paní asistentka, má cvičná vedoucí, mi sdělovala, že musím zbytek asistenční praxe již zvládnout sama pouze s telefonickými konzultacemi, protože ji čeká karanténa.
Druhý týden uběhl jako voda a v zápalu práce jsem rovnou naskočila do posledního týdne praxe. Bylo listopadové pondělí a na škole probíhalo první plošné antigenní testování. Jako by nestačilo, že mám v karanténě třídní učitelku i paní asistentku, „naše“ třída měla nejvíce nakažených žáků na škole, a tak jsem tam zůstala i bez nich! Praxi jsem dokončovala jako práci s torzy tříd, kterým se covid zázrakem vyhnul. Poslední den, kdy jsme málem s paní učitelkou byly vůči žákům v přesile, dva pedagogové na tři žáky, jsem byla snad poprvé ráda, že praxe končí. Předpokládala jsem totiž, že další týden by už ve škole nezůstal opravdu nikdo.
Anna Sedláčková
Comments