Velký krok pro dítě, větší krok pro rodiče

Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky na rodičovské dovolené. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává v praxi. To je také hlavním tématem jejího blogu: osobní výpověď o tom, jak mateřství ovlivnilo její pedagogické myšlení. Aneb jak to vypadá, když se učitelka stane mámou.

Několik let se s dítětem piplám, pořádně nespím, piju studené kafe a peru tuny špinavého prádla. Uteklo to jako voda a já po třech letech stála v šatně mateřské školky a měla jsem svěřit své dítě cizí osobě. Na 4 hodiny. Dcera se moc těšila, naštěstí, slzičky občas nějaké byly, ale do školky chodí ráda. Já i po měsíci a půl hlídám telefon, kdyby náhodou volala paní učitelka, že se něco děje.

Převléct do tepláků, papučky, pusa a hurá do třídy. Ideální rozloučení. Ne vždy to tak probíhá, ale zbytečné protahování vede jen k slzám a dítěti dává zbytečnou naději, že si to snad maminka s tou školkou rozmyslí a vezme si ho zpátky domů. Někdy se dcera bojí, že jí bude smutno. Vždy se domluvíme, že když taková situace nastane, půjde se pomazlit s paní učitelkou. Tohle naštěstí vždy funguje. Možná je to i tím, že letošní podzim je dost specifický, spousta dětí je často nemocná a ve třídě nebylo nikdy víc než deset dětí, takže na občasné pomazlení mají více času, než když mají plnou třídu tříleťáků. I adaptace při nástupu (nastoupila až v říjnu) byla pro ni určitě jednodušší. Naopak teď už si stěžuje, že je ve školce málo dětí a nemá si s kým hrát. Což taky není ideální.

Z praxe vím, že většina učitelek dělá maximum, aby dětem nástup do školky co nejvíce ulehčila. Mají své triky, jak pozornost dítěte odvést od stýskání po rodičích. Nenechávají děti zbytečně plakat, mají pochopení pro horší adaptaci některých dětí. Jsou vzdělané a poradí si v různých situacích. I když tohle všechno vím, stejně to byl nepříjemný pocit, nechat ji tam samotnou s vědomím, že občas bude plakat a volat po mámě.

Pro mě jako pro rodiče je velmi důležitá komunikace s pedagožkami ve třídě, jejich zpětná vazba. Ať už pozitivní nebo negativní, potřebuju vědět, co se ve školce děje. Je pěkné, když slyším, že je šikovná a hezky si hraje s dětmi. Chtěla bych ale vědět i to, v čem tak šikovná není. Že někdy pláče, že nesnědla oběd, že mlátila spolužačku autíčkem po hlavě, že odpoledne nikdy nespí, jen leží a čeká, až jí dovolí vstát. Chci to vědět, abych o tom mohla s dítětem doma mluvit, abych zjistila, proč se to děje a jestli můžu udělat něco pro to, aby se to zlepšilo. Proto prosím, pedagogové, nezapomínejte s rodiči komunikovat, a nebojte se s nimi mluvit i to těch nepříjemných věcech.

Po měsíci a půl můžu říct, že se dcera adaptovala velmi dobře, období slziček už je snad za námi a já teď každé odpoledne slyším, že jí nebylo smutno a paní učitelku dneska nemazlila. Díky všem předškolním pedagogům.

Regína Oczková