Zveřejňujeme reakci zástupců Národního pedagogického institutu (NPI) na text Filipa Krejčího z katedry hudební výchovy k revizi RVP. Autory textu reakce jsou Markéta Pucová, garantka tvůrčí pracovní skupiny Taneční a pohybová výchova v procesu revizí RVP a Radek Marušák, garant vzdělávacího oboru Hudební, taneční a dramatická výchova.
Článek vedoucího katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty UP Filipa Krejčího vyjadřuje rozhořčení z podoby nového RVP a obavy z budoucnosti výuky hudební výchovy na základních školách. Obsahuje mnoho polopravd a účelových tvrzení, z nichž mnohá nedávají ani smysl. Taktika pisatele vzbudit v učitelích emoce jako hněv a strach z budoucnosti, s obviňováním „těch nahoře“, je osvědčený způsob, jak argumenty zakládající se na nepravdivých tvrzeních, zastřít. V bulváru je to běžné, ale v článku od vedoucího katedry na vysoké škole?
Pojetí základního vzdělání v novém RVP je postavené na tom, že v centru pozornosti je dítě a jeho rozvoj. Odvolávání se na významnost a důležitost oboru hudební výchovy v úvodu článku působí na první pohled jako lobbing za obor, nikoli jako pohled, který by vycházel ze zamyšlení nad potřebami dítěte. „Nezbývalo než doufat, že to (revize) i přesto dopadne dobře,“ – dobře pro koho? Pro hudební výchovu, nebo pro děti? To, že někdo vystudoval nějaký konkrétní obor, neznamená, že bude své názory a postoje opírat o úzce oborové vidění. A myslím, že je velmi dobře, že právě takový pan ministr není.
„Hudba provází člověka od nepaměti.“ Ano, jistě. Ale stejně tak platí: Tanec provází člověka od nepaměti. Kresba, malba, provází člověka od nepaměti… atd. Ono velké „TO“ není totiž jen hudba, jak nám autor podsouvá, ale je to UMĚNÍ jako takové. Jiné umělecké projevy byly vlastní pravěkému člověku, jiné ho obklopovaly v romantismu a jiný je umělecký a kulturní svět v 21. století. A tak se dnešní děti setkávají ve škole např. s filmovou a audiovizuální výchovou, mediální výchovou, pracují s AI, jedním z cílů vzdělávání je digitální kompetence… A i když jsme tohle všechno ve školách od nepaměti neměli, nyní mají tyto obsahy ve vzdělávání svůj význam. Zkrátka argument „od nepaměti“ není pro tuto diskuzi relevantní.
Obvinění vedení revizí z toho, že nebyla vedena dostatečná diskuze s odborníky na hudební výchovu, nebo že nebyly vypořádány připomínky ve veřejné konzultaci, není možné akceptovat. Připomínky z veřejné konzultace výrazně ovlivnily výslednou podobu RVP. Koho by to zajímalo více do hloubky, lze porovnat návrh zveřejněný pro veřejnou konzultaci s finální podobou RVP. Také není pravda, že by v novém RVP mnoho z hudební výchovy nezůstalo. Z celkem 7 očekávaných výsledků učení na 1. stupni se všechny týkají hudební výchovy, a z celkem 9 na 2. stupni se hudební výchovy přímo týká 7 z nich. Požadavek na redukci učiva se týkal všech vzdělávacích oborů, neboť vycházel ze zadání pro revize.
O jaké argumenty svá tvrzení autor článku opírá?
1. Žádné divadlo nenutí baletní tanečníky zpívat, hudebníky z orchestru tancovat a nemělo by to dělat ani MŠMT dětem ZŠ a jejich učitelům.
Děti základní školy nejsou profesionální umělci, ani si nezvolily žádnou oborovou specializaci. Procházejí základním vzděláváním, kde získávají všeobecný přehled a základní kompetence pro život. Nejsou to ani studenti konzervatoře, a proto účelové srovnání žáků základní školy s baletním souborem, hudebníky v orchestru apod., nedává vůbec smysl.
(V mnoha představeních tanečníci tančí i zpívají a hudebníci hrají v divadelních nebo tanečních představeních. Dělají to zcela dobrovolně.)
2. Bude tedy dramaťák a tanec učit učitel hudební výchovy? Anebo budou vysvětlovat notičky dětem tanečníci a herci a budou u toho hrát na Orffovy nástroje?
Jakou podobu bude mít hudební výchova na základních školách, RVP učitelům nebo školám neurčuje. RVP stanovuje rámcově cíle vzdělávání a jak tyto cíle konkrétní škola naplní, je zcela na ní. Vůbec nejde o to, že by MŠMT nutilo učitele hudební výchovy, aby učili např. dramatickou výchovu, pokud jim to není vlastní. Vedení školy by mělo v tom případě společně s pedagogem najít jiné řešení, jak kvalitní výuku dětem zprostředkovat (např. přizvat externistu na projekt, navštívit divadelní představení s lektorským programem). Nevidím problém v tom, aby základy dramatické výchovy předával dětem pedagog hudební výchovy, který je toho schopen, stejně jako existují taneční pedagogové, kteří mohou erudovaně děti seznamovat s notovým zápisem.
V článku se dále píše, že mnoho učitelů hudební výchovy „už teď implementuje prvky tance nebo dramaterapie“. To je skvělá zpráva, pokud má daný učitel/ka vhled do oborů, jejichž prvky implementuje. Bohužel však jsou i učitelé hudební výchovy, kteří implementují výuku polky nebo mazurky v domnění, že vyučují taneční a pohybovou výchovu, nebo prvky dramaterapie… pardon, v RVP hovoříme o dramatické výchově, nikoli o terapii, že?
3. Hanlivé označení „Mišmaš“ pro vzdělávací obor Hudební, taneční a dramatická výchova
Autor nám sděluje, že „od útlého dětství vnímal hudbu, herectví a tanec jako součásti živé kultury, které jsou mezi sebou velmi úzce propojeny.“ Právě na tomto propojení vzdělávací obor Hudební, taneční a dramatická výchova v RVP stojí a není to ani nesmysl, ani mišmaš, ani paskvil, ani nelogický experiment, kde by se na sebe šroubovaly neslučitelné věci. Pokud autor na jednom místě píše, že vnímá živá umění jako úzce propojená, a pak na jiném místě uvádí, že „vzdělávací obor nesystematicky míchá tři ze své povahy odlišné obory“, tak si protiřečí.
V procesu revizí se jednalo o různých variantách. Oborově by jistě bylo čistší zachovat v RVP samostatné vzdělávací obory, ale pak by musela být politická i společenská vůle dát v celku RVP vzdělávací oblasti Umění a kultura daleko větší váhu, důležitost a prostor.
Souhlasím s autorem, že je velmi pravděpodobné, že ani teď, ani za dva roky nebude v celé ČR existovat jediný aprobovaný učitel hudební, taneční a dramatické výchovy. Ale již nyní existují a budou existovat aprobovaní učitelé hudební výchovy, učitelé dramatické výchovy a učitelé taneční a pohybové výchovy, a dále aktivní umělci z těchto oborů (i s pedagogickým vzděláním). Dále jsou zde absolventi oboru Učitelství 1. stupně ZŠ, kteří se na některou z výchov (nebo i na vícero z nich) specializovali a jsou zvyklí uvažovat o výuce v souvislostech a vazbách mezi předměty.
4. Dočkali jsme se nelogické podoby tří oborů v jediném předmětu a z něj vycházejících dalších opodstatněných obav.
Pozor: Vzdělávací obor v RVP se nerovná předmět v rozvrhu. Odborník, jakým je pisatel článku, by to měl vědět a neměl by šířit nepravdivé tvrzení, že RVP určuje školám, jaké mají mít předměty. Škola může mít v rozvrhu předmět pojmenovaný jakkoli a tvořit jeho náplň tak, aby naplnila závaznou část RVP (očekávané výsledky učení). Škola bude moct mít i nadále v rozvrhu předmět Hudební výchova, s tím, že očekávané výsledky učení, které se týkají obsahů taneční a dramatické výchovy, naplní formou např. projektových týdnů nebo díky spolupráci s místní kulturní institucí.
5. Formulace cílů výuky v sobě naprosto nepředstavitelně kombinují v jediném výstupu dovednosti všech tří výchozích oborů (př.: „Vyjadřuje se prostřednictvím vokálních, instrumentálních a hudebně pohybových činností.“). Bude tento nebohý žák držet v ruce hudební nástroj, u toho bude tancovat, zpívat, a tím vyjadřovat nějaký svůj postoj?
Tady jde zřejmě o nepochopení: v citovaném očekávaném výsledku učení nejde o to, že by se měl žák vyjadřovat vším najednou, ale úplně v pohodě to může dělat zvlášť. V jedné hodině se může zaměřit na zpěv, v jiné hodině na hudebně pohybové činnosti, v další hodině může učitel hudební výchovy pracovat s dětmi ve skupinách – jedna skupina zpívá a druhá ji doprovází třeba hrou na Orffovy hudební nástroje.
Proti novému RVP vystupují katedry hudební a výtvarné výchovy napříč celou ČR a další zástupci vzdělávacích oborů hudební a výtvarné výchovy, v minulosti doslova burcovaly na poplach a strašily, že hudební výchově hrozí zrušení. Důvodem byly a jsou mnohé obavy těchto institucí, o některých se autor také zmiňuje. Měly by ale vyvolávat obavy v učitelích?
„Bude nám MŠMT v návaznosti na dosavadní kroky vnucovat implementaci tohoto vzdělávacího oboru do budoucích akreditací na pedagogických fakultách?“
Na to by bylo dobré se ptát přímo MŠMT. Každopádně by bylo jistě vhodné, aby pedagogické fakulty reflektovaly ve studijních plánech změny v RVP i společenský vývoj. Doplňující vzdělávací obory dramatická výchova, taneční a pohybová výchova a filmová a audiovizuální výchova byly akreditovány MŠMT již v roce 2010 – reagovaly na to nějak za posledních 15 let pedagogické fakulty ve svých studijních plánech? Není nutné obávat se přejmenovávání tradičních studijních oborů, ale mohou vznikat ve spolupráci s uměleckými vysokými školami příležitosti pro další specializace budoucích učitelů, a součástí studia oboru hudební výchova by mělo být alespoň základní seznámení s příbuznými obory. Pak by učitelé nezaměňovali taneční a pohybovou výchovu s klasickým baletem nebo dramatickou výchovu s dramaterapií.
„Hudební výchovu nedokáže učit neaprobovaný tanečník či herec – stejně tak, jako aprobovaný hudebkář nenaučí děti tančit ani hrát divadlo.“
A hrozí to opravdu našim dětem? Vždyť MŠMT to po učitelích ani školách nepožaduje. To, že není možné ve školství jen tak zaměstnat neaprobovaného tanečníka nebo herce, vedoucí katedry na pedagogické fakultě snad ví. Metodická podpora k novému RVP, jako jsou školení, videa, ilustrace a metodické publikace, mají učitelům pomoci zorientovat se v nových obsazích závazné části RVP (očekávaných výsledcích učení) a posoudit, které z nich mohou sami vyučovat, a které ne, rozhodnout se, zda se v některých dovzdělají, nebo zprostředkují žákům výuku s jiným aporobovaným pedagogem nebo odborníkem.
Na závěr budu parafrázovat autora článku: „Žádný z učitelů taneční a dramatické výchovy – ani aktivně činných herců nebo tanečníků – nemá nic proti zpěvu nebo hudebnímu oboru, právě naopak. Mnoho z nich už teď implementuje prvky hudby či muzikoterapie do hodin taneční a pohybové výchovy nebo dramatické výchovy, a autor by to věděl, kdyby se s nimi bavil…“
Trochu zvláštní argumentace, že? Pomiňme pro tentokrát terminologické nepřesnosti a zaměřme se na fakt, že umělci proti sobě nic nemají, často – v realitě „mimo školu“ – běžně spolupracují v divadlech, na projektech. Ale v rámci školy? Je to zvláštní, ale jako by zrovna nad základní školou visela taková chiméra „To nepůjde, to není možné, na to nejsou lidé, ani úvazky, ani finance, ani…“ Nový RVP byl schválen, a tak místo „fňukání před pánem jeskyně“ (Ministrem školství) a zdůrazňování toho, co rozhodně nepůjde, spíše dozrál čas začít hledat cesty k tomu, jak by to udělat šlo. Tu společnou, klíčovou schopnost, které říkáme kreativita, snad pedagogové uměleckých oborů mají.
Text: Markéta Pucová, Radek Marušák
Foto: Adéla Vosičková
Comments