Přinášíme text Filipa Krejčího, vedoucího katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, který kritizuje nové pojetí — či spíše eliminaci — hudební výchovy v nově schváleném rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání.
Hudba provází člověka od nepaměti. Hudební cítění je zakódováno v naší DNA, hudba je součástí kultury, která ze své podstaty představuje vše, co je výhradně lidské. Je to ono velké „TO“, co nás odlišuje od jiných savců. Proto už několik dní nedokážu přijmout, ba ani pochopit, jak je možné, že docent muzikologie, bývalý rektor a současný ministr školství, Mikuláš Bek, nechal v nově představené revizi RVP ZV naprosto bezprecedentním způsobem zmrzačit edukační východisko pro svůj vlastní obor.
V současné době jsem na pozici vedoucího katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Považuju se za člověka nejen z oboru hudební edukace, ale také za aktivního, tvůrčím způsobem založeného hudebníka. Otázka podoby hudební výchovy se mě hluboce lidsky dotýká v mnoha (i rodičovských) aspektech, proto si zcela výjimečně dovolím být v některých formulacích nezvykle osobní.
S hlubokými obavami jsme sledovali, jakým způsobem MŠMT a NPI přistoupil ke kooperaci s odborníky při přípravách nové revize RVP ZV. Tato obava nepanovala pouze u uměnovědných oborů, ale u mnoha dalších. Tato „spolupráce“ či způsob, jímž byla vedena „diskuze“ s erudovanými odborníky, by se dal shrnout takto: „Budeme se s vámi bavit, dokud s námi budete souhlasit. Pokud se vám něco nelíbí, tak se s vámi bavit přestaneme a uděláme to podle sebe.“ Nezbývalo než doufat, že to i přesto dopadne dobře.
Dopadlo to — jako obvykle.
Hned pro začátek bych rád deklaroval jednu podstatnou věc. Žádný z učitelů hudební výchovy — ani aktivně činných hudebníků — nemá nic proti tanci nebo dramatickému oboru, právě naopak. Mnoho z nás už teď implementuje prvky tance či dramaterapie do hodin hudební výchovy a poradci pana ministra by to věděli, kdyby se s námi bavili. Já osobně jsem divadelní dítě. Už od útlého dětství jsem vnímal tanec, herectví a hudbu jako součásti živé kultury, které jsou mezi sebou velmi úzce propojeny. Přesto žádné divadlo nenutí baletní tanečníky zpívat, hudebníky z orchestru tancovat a nemělo by to dělat ani MŠMT dětem ZŠ a jejich učitelům.
Žádné divadlo nenutí baletní tanečníky zpívat, hudebníky z orchestru tancovat a nemělo by to dělat ani MŠMT dětem ZŠ a jejich učitelům.
Bohužel nejenže dělá právě tohle, ale namísto hudební výchovy stvořilo bezprecedentní paobor hudební, taneční a dramatická výchova, který nejenže nemá žádné opodstatnění vzniku (kromě možných lobbistických vlivů, o kterých pochopitelně nevíme), ale který také nemá opodstatnění v historii oboru u nás nebo v okolních zemích a ke kterému v celé ČR neexistuje (a ani do doby, kdy dojde k povinné implementaci nové revize, nebude existovat) jediný aprobovaný učitel.
Proti vzniku této varianty dokonce otevřeně vystupovaly nejen katedry hudební výchovy napříč celou ČR, ale také zástupci vzdělávacích oborů hudební a výtvarné výchovy z Asociace učitelů hudební výchovy a Společnosti pro hudební výchovu České republiky, Asociace výtvarných pedagogů nebo České sekce Mezinárodní společnosti pro výchovu uměním.(Čtěte zde.)
Mišmaš. Pane ministře, co Vám hudba nebo hudební výchova udělala?
Bude tedy dramaťák a tanec učit učitel hudební výchovy? Anebo budou vysvětlovat notičky dětem tanečníci a herci a budou u toho hrát na Orffovy nástroje? Tuto obavu a kritiku jsme oficiálním stanoviskem komunikovali již v dubnu roku 2024. Vypořádání připomínek, ba ani slušné odpovědi jsme se v průběhu celého procesu nedočkali. Místo toho jsme se dočkali nelogického mišmaše v podobě tří oborů v jediném předmětu a z něj vycházejících dalších opodstatněných obav. Bude nám MŠMT v návaznosti na dosavadní kroky vnucovat implementaci této své bramboračky i do budoucích akreditací na pedagogických fakultách?
Nejenže toho v novém RVP ZV z hudební výchovy mnoho nezůstalo – snad ještě horší však je, co a v jaké podobě tam zůstalo. Vzdělávací obor „HTD“ nesystematicky míchá tři ze své povahy odlišné obory do sjednocených cílů, které mnohdy obsahují terminologické nepřesnosti. Formulace cílů výuky a klíčových kompetencí se neustále opakují s obměnou jediného či dvou slov a zřejmě vlivem nějaké chimérické vize autorů naprosto nepředstavitelně kombinují v jediném výstupu dovednosti všech tří výchozích oborů (př.: „Vyjadřuje se prostřednictvím vokálních, instrumentálních a hudebně pohybových činností.“). Bude tento nebohý žák držet v ruce hudební nástroj, u toho bude tancovat, zpívat, a tím vyjadřovat nějaký svůj postoj? To je opravdu myšleno vážně?
Opět chci zdůraznit, že tento text nekritizuje snahu o implementaci tanečního a dramatického oboru do primárního nebo sekundárního vzdělávání. Proč ale nejsou vytvořeny příslušné předměty, které mohou být povinné, nebo dobrovolně volitelné? Proč se násilím šroubují oblasti na jiné oblasti a křiví se tak existující a fungující vzdělávací infrastruktura? V tomto paradigmatu se bude pokračovat dál, nebo si to nějakým způsobem zasloužila jen hudební výchova? Máme se v budoucnu připravit na další experimenty s našimi dětmi? Co třeba spojit tělocvik s pracovními činnostmi? Žáci by si mohli vycpat vlastní žíněnky a pak by si je mohli rovnou vyzkoušet… Omne simile claudicat, jistě, ale pokud se to zdá už příliš přehnané, vězte, že právě takto se nejen hudebkářům jeví nový předmět hudební taneční a dramatická výchova, jak ho RVP ZV představuje.
Pokud v tuto chvíli začínám být přespříliš emotivní, pak vězte, že je to z čirého zoufalství. Pane ministře, co Vám hudba nebo hudební výchova udělala? Zanevřel jste na ni? Vemte zpět tento paskvil, jehož podobu jste před žádným odborníkem neobhájili, žádnou odbornou připomínku jste nevypořádali a nenuťte nás podle něj připravovat na učitelskou praxi ty, kteří tomuto oboru zasvětili svůj profesní život (stejně, jako Vy sám!) a kteří chtějí předávat hudební kompetence a dovednosti dětem k jejich vlastnímu prospěchu, totiž k tomu, aby mohli hudbou obohatit svůj život a pozvednout jej nad čistě konzumní způsob života. Toto totiž ani při nejlepší vůli nedokáže neaprobovaný tanečník či herec – stejně tak, jako aprobovaný hudebkář nenaučí děti tančit ani hrát divadlo.
Text: Filip Krejčí
Foto: Alžběta Gregorová
Zajímaly by mě konkrétní příklady nesmyslnosti spojení těchto oborů a s nimi navazující otázky týkající se praktičnosti naplnění cílů ve výuce. Taky mi chybí zamyšlení se nad možnými očekávánými výstupy tohoto předmětů z pohledu současného žáka ne oboru, jak je v současnosti v rámci studia na VŠ pojímán. Co si má dnes žák odnést z oblasti všeobecného kulturního přehledu?
Děkuji za tento článek a za zmínku velké angažovanosti odborníků před konečným uveřejněním RVP.