Petra Šobáňová se ve svém příspěvku zapojuje do debaty o revizích rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. V článku se věnuje vzdělávací oblasti Umění a kultura a kritizuje nové pojetí, jež přináší vznik slepenců v podobě „Hudební, taneční a dramatická výchova“ a „Výtvarná a filmová výchova“. Autorka, jež je oborovou didaktičkou a výzkumnicí, sleduje mezinárodní trendy a zabývá se kurikulárními otázkami a kvalitou expresivních oborů. Kritizuje nekoncepčnost a nízkou kvalitu nově připraveného dokumentu a upozorňuje na to, že změny jsou v rozporu s původním zadáním a formulacemi tzv. hlavních směrů reformy.
Ministr školství schválil nový návrh revidovaného rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV), přesto finální verze nebyla dosud zveřejněna. Tento krok působí podivně a je jen vrcholem problémů, které se postupně vršily kolem celého procesu. V posledních dnech bylo zveřejněno několik kritických hlasů a vyjádření, mezi nimi v médiích rezonoval protest proti redukci časové dotace pro dějepis (ani v tomto případě ale není dostupný žádný dokument, který by počet hodin vymezoval, všichni se pouze dohadují podle posledních verzí a podle interních dokumentů dostupných užším týmům).
Připomeňme, že předmětem kritiky ze strany oborových organizací, vysokoškolských pracovišť a pedagogů je setrvale také pojetí vzdělávací oblasti Umění a kultura. Změny v této vzdělávací oblasti jsou považovány za nekoncepční, zbytečné a kontraproduktivní, došlo k rozpadu pracovní skupiny a dalším kontroverzím, jež zde není prostor všechny zmiňovat.
Nerealistické ambice nového kurikula
Jednou z nejproblematičtějších změn je od počátku tlak na rozšíření původních oborů výtvarná výchova a hudební výchova o tři další obory, jež byly dosud doplňující. V kurikulu měly své místo a koncepčně rozpracovaný obsah, ale nebyly povinné, školy je mohly nabízet žákům podle svého uvážení. Přestože to nebylo v zadání (Hlavní směry dokonce výslovně stanovují, že nemá dojít k přidávání nových oborů nebo rozšiřování učiva) a ani v zahraničí to není běžné, od počátku NPI s podporou Ministerstva kultury silově prosazoval zrovnoprávnění všech pěti oborů.
To by v nějakém jiném, ideálním světě mohla být krásná představa, nikoliv však v realitě českého vzdělávacího systému, kde už nyní stávající dva obory přežívají bez větší podpory a s minimální časovou dotací. To se ještě zhoršilo malou revizí a nezlepší se to, vždyť uvažované zdobrovolnění druhého cizího jazyka se nekoná a už od 1. třídy bude povinná angličtina – tedy objem předmětů, pro něž musejí být alokovány odpovídající hodiny, se zvýší.
Jak by za takových okolností bylo možné do tohoto stísněného prostoru vměstnat hned 5 oborů? Tento problém nemá řešení, pokud autoři nechtějí rovnou rezignovat na kvalitu a koncepčnost.
Jednou ze stěží uvěřitelných variant, které byly ve hře, bylo dokonce to, že by si žáci už od 1. třídy vybírali ze všech pěti pouze dva obory – třeba film a tanec. Tato varianta byla tak nehorázná, že petici proti ní podepsaly čtyři a půl tisíce lidí – učitelů, rodičů, odborníků (viz odkaz).
A jak vše dopadlo? Nevíme. Nicméně poslední verze kurikula, jež byla dána k připomínkám nebo jež byla neoficiálně k nahlédnutí, přinesla podivnou integraci v podobě zavedení dvou nových oborů: „Hudební, taneční a dramatická výchova“ (HTDV) a „Výtvarná a filmová výchova“ (VFV). Původní samostatné obory hudební a výtvarné výchovy tedy byly doplněny o obsahy a očekávané výsledky učení z oborů filmová a audiovizuální výchova, taneční a pohybová výchova a dramatická výchova.
Změny bez opory v didaktickém diskurzu
Integrovaná koncepce nových oborů je už od pohledu slepenec. Přestože se jedná o obory z oblasti umění, každý z nich je svébytný, mají mnoho zásadních odlišností, nelze je zaměňovat. Text kurikula ve verzi, již jsme připomínkovali jak v rámci České sekce INSEA, tak v rámci kolegia odborníků pedagogických fakult, byl didakticky neprovázaný a na mnoha místech chybný. Mísil bez ladu a skladu pojmy a koncepty různých disciplín bez jasného teoretického ukotvení a sjednocení. (Rozpracovaný soubor odborných připomínek, jež jsme NPI zasílali a na něž institut nereagoval ani jednoduchou zdvořilostní odpovědí, je zveřejněn zde.)
Zejména propojení hudební, taneční a dramatické výchovy do jednoho oboru je zcela nerealistické a neopodstatněné nejen z hlediska obsahové provázanosti, ale také kvůli absenci pedagogů s odpovídajícími kvalifikacemi.
Uvědomují si autoři (kteří ještě v pracovní skupině zbyli), že každý z daných oborů je zcela specifický, vysoce náročný a že vyžaduje kvalitní a dlouhodobou přípravu pedagogů? Bývalo dobrým zvykem, že nám kvalita pregraduální přípravy učitelů nebyla lhostejná. Naopak: je pod stálým dohledem a kritikou, probíhá její reforma směrem k vyšší kvalitě – a najednou jako by to bylo úplně jedno. Však to někdo odučí.
Rozumějte, nejde o to, že by byly fakulty líné provádět změny v pojetí oborů. Že by nebyly ochotny realizovat nějaký super nápad. Naopak, změny v pregraduální přípravě probíhají kontinuálně, vlastně stále v krátkých časových cyklech reakreditujeme celé programy, měníme sylaby a skladbu disciplín – a nyní v rámci reformy a podle nových kompetenčních rámců budou inovace ještě znatelnější. Změny ale musejí být vyvolány skutečnými potřebami, vývojem oborů a na základě reflexe potřeb žáků a škol. V tomto případě tomu tak ale není.
Pokud bude ministerstvo trvat, aby se např. příprava učitelů hudební výchovy proměnila podle nového kurikula, vznikne paobor bez jakékoliv opory v ničem. Už nyní je studium uměleckých oborů vysoce náročné. Tanečník prostě není hudebník, výrazové možnosti divadla jsou zcela jiné než ty, které dokáže obsáhnout kvalitní příprava hudebního pedagoga. Film není jen prostá editace videa nebo stop motion. Ano, k integraci oborů v praxi dochází, intermedialita je přirozená. Zde ale nejsme svědkem mezipředmětové integrace, nýbrž zploštění a "zparchantění" oborů. Kdo takové asi bude chtít studovat? Navíc když uplatnění bude pohybné: však na předmět ve škole zbyde možná jen jedna hodina týdně... (Od počátku bylo avizováno, že počet povinně stanovených hodin se nebude nikde navyšovat, naopak že stoupne podíl hodin disponibilních – a my dobře víme, k čemu je školy nejvíce využívají, ano, hádáte dobře, umělecké obory to nejsou.)
Stejně problematický je od samého počátku záměr Ministerstva kultury prosadit mezi povinné předměty právě filmovou a audiovizuální výchovu. Tento krok je zcela neopodstatněný, ani v žádné z okolních zemí nemá filmová výchova takové postavení, jaké bylo původně prosazováno. A v situaci, kdy byla avizována redukce obsahů – a kdy má stále více dětí omezené grafické a motorické schopnosti, má např. problém uchopit nůžky, držet správně tužku, vyjadřovat se kresbou, psát – se má stát povinným právě film? Proč? Proč ne jiné odvětví kulturních průmyslů? Proč ne design? Proč ne grafika? Proč ne fotografie? Přitom práce s audiovizuálními obsahy a nástroji je již nyní na mnoha školách součástí výtvarné výchovy (stačilo by jen do kurikula explicitně dopsat, že se povinně počítá s využíváním digitálních prostředků a že do vizuálně obrazných vyjádření spadá i pohyblivý obraz), samostatné zavádění nebo divné změny názvů oborů tedy opravdu nedávají smysl.
Kritika z terénu: Co říkají odborníci a jaké jsou evropské trendy?
Oborové a učitelské organizace, jako je Česká sekce INSEA, Asociace výtvarných pedagogů, Asociace učitelů hudební výchovy nebo katedry pedagogických fakult, dlouhodobě upozorňují na nereálnost a nepromyšlenost navrhovaných změn (např. zde nebo zde). Obávají se, že vynucená integrace sníží kvalitu, vytratí se pilíře oborů, v konečném důsledku nebudou spokojeni ani tanečníci, dramatici a filmaři, protože obsahy budou nutně omezené, nahodilé, výuka půjde po povrchu. Rozpracované vzdělávací obsahy těchto oborů z kurikula zmizí, což lze hodnotit i jako krok zpátky.
Také v evropských zemích se umělecké obory vyučují odděleně, základními obory jsou výtvarná a hudební výchova, případně nacházíme integraci mediální výchovy do výtvarné výchovy. (Kam se v novém českém kurikulu poděla mediální výchova, se raději neptejme, to je samostatné téma.) Filmová výchova není povinným předmětem nikde v Evropě a obvykle se realizuje jako volitelný modul v rámci multimediální výuky. Nový návrh kurikula tedy nejen ignoruje aktuální evropské trendy, ale také zbytečně komplikuje již tak přetížené české kurikulum.
Pokud jde o výtvarnou výchovu, práci s pohyblivým digitálním obrazem a audiovizuálními prostředky je zajisté vhodné explicitně začlenit do obsahů výtvarné výchovy. Tato praxe je již realizována, má oporu v teoretickém diskurzu vizuálních oborů a je součástí pregraduální přípravy výtvarných pedagogů, například prostřednictvím výuky intermédií, multimédií či videoartu; na pedagogických fakultách se vyučuje rovněž práce s editory obrazu i videa, stejně jako animace, případně se výuka může nově rozšířit. Existuje také dostatečná metodická podpora pro tyto aktivity (viz např. platforma přehlídky Be_on the Screen), starší učitelé mají četné vzdělávací příležitosti. Není nejmenší důvod vynuceně měnit původní název oboru, s nímž se komunita plně identifikuje. O názvu "Hudební, taneční a dramatická výchova" ani nemluvím, cožpak jej někdo bude vůbec používat?
Realizace nových obsahů (navíc bez potřebné časové dotace) by si vyžádala rovněž rozsáhlé investice do infrastruktury, jako jsou taneční studia, sály pro dramatickou výchovu nebo vybavení na multimédia, které většina škol nemá k dispozici. Zároveň by bylo potřeba hledat pedagogy, kteří by byli schopni obsáhnout různorodé disciplíny. To je v kontextu stávajících kapacit českého vzdělávacího systému zcela nereálné.
Promarněná příležitost
Česká výtvarná výchova je moderní předmět s bohatým teoretickým, didaktickým a metodickým zázemím a jsme na něj právem hrdí, oceňuje nás i mezinárodní komunita. Vynucené kurikulární "inovace" od NPI nebo od jiných oborů opravdu nepotřebuje. To, co potřebuje, je metodická podpora a větší podíl aprobovaných učitelů na školách. Fakulty je sice produkují, kvalita těchto absolventů má dobrý zvuk, ale na mnoha školách se stále dané obory podceňují a výuka uměleckovýchovných předmětů se svěřuje těm, kdo potřebují nějaké hodiny do plného úvazku.
Kdyby pracovní skupina setrvala na stejném půdorysu jako na úplném počátku reformního procesu (ještě před tzv. malými revizemi), dávno by vznikl kvalitní, moderní a plně realistický dokument, na němž by panovala shoda a jenž by zohledňoval zájmy a potřeby dětí v dnešní vizuálně saturované společnosti. Rozpracoval by se koncept vizuální gramotnosti, včlenila by se problematika umělé inteligence nebo mediální výchovy. (O žádoucí a kvalitní proměně kurikula hudební výchovy by zajisté erudovaně promluvili představitelé tohoto oboru, o to se pokoušet nebudu. Stačí vědět, jak zajímavé výstupy v rámci hudební výchovy vznikají, např. projekt Slyšet jinak rozvíjený na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci hovoří sám za sebe.) Nyní jsou "díky" NPI komunity uměleckých oborů mezi sebou rozhádány a výsledek v podobě nového kurikula bude nakonec horší než – vlastně úplně skvělé – kurikulum původní. (Autorčina podrobnější analýza je dostupná zde.)
Revize kurikula měla být příležitostí k zjednodušení a modernizaci českého vzdělávacího systému. Místo toho přináší zbytečné a nekoncepční změny, které učitele a ředitele zbytečně zatíží a oslabí kvalitu a kontinuitu vzdělávání v rámci oblasti Umění a kultura. Nešlo by to vše prosím vrátit zpátky?
Text: Petra Šobáňová
Foto: Daniel Pražák
Comments