Přinášíme vám bloggerský debut našeho studenta Miroslava Jurička. V tomto příspěvku se Miroslav podělil o své zážitky z výletu na Ukrajinu, kam se stihl podívat ještě před začátkem války, konkrétně v září minulého roku.
Dne 6. září 2021 jsme společně s kamarády Filipem a Ondrou vyrazili na menší výlet do Kyjeva. Když jsme tuto myšlenku řekli našim kamarádům, někteří si klepali na čelo, jiní si říkali, to bude a my z toho měli legraci. Říkali jsme si, že konečně zažijeme ten pocit „být jako západní cestovatel“. Koupili jsme si letenky, tou dobou létal WizzAir z Pardubic přímo na městské letiště Kyjev Zhuliany. Cena této letenky s malým palubním zavazadlem byla cca 800 korun, což je vzhledem k cestě cca 1,5 hodiny letadlem přijatelná cena. Na letiště do Pardubic jsme se vydali vlakem RegioJetu, ale k naší smůle byla volná jenom Business třída – takže když už vyrazit, tak v plné parádě. Přivítání ve vlaku ve formě Bohemia sektu bylo velice příjemné. Letiště v Pardubicích je celkem spádné a jezdí tam každých 15 minut autobus číslo 90, který jezdí přímo z vlakového nádraží. Po příchodu do terminálu a kontrole jsme měli ještě více než hodinu do odletu. Vzhledem k nízké vytíženosti letiště a cestování bez odbaveného zavazadla si myslím, že dorazit hodinu a půl před odletem je naprosto v pořádku. Letiště Pardubice je malé regionální letiště, tudíž jste po kontrole jenom pár kroků od letadla.
Jelikož je Ukrajina země bez vízového styku do 90 dnů, čeká vás na letišti v Pardubicích i v Kyjevě klasická pasová kontrola. V Kyjevě probíhá v takové malé budce, ve které jsou odbavovány rovněž domácí lety. Když jsme k ní přicházeli, mysleli jsme si, že nás už svět nikdy nespatří. Budova zvenku vypadala jako garáž. Po příchodu do „garáže“ vás ale čekají klasické koridory, kde máte přepážku pro obyvatele Ukrajiny, pro držitele EU pasů. Po příchodu k onomu okénku vám celník zkontroluje potřebné doklady, což je právě pas, do kterého dostanete razítko, a v době covidu potvrzení o očkování a cestovní pojištění. Poté vám je již Ukrajina zcela otevřená. Navzdory tomu, co jsem slyšel o dění na pozemních hranicích, se neobjevila žádná korupce a nikdo nám nedělal nepříjemnosti.
První nás čekala cesta z letiště na ubytování. Říkali jsme si, že bychom první den mohli rovnou do leteckého muzea Olega Antonova, které je situováno relativně kousek od letiště, takže se tam dá dojít pěšky. K naší velké smůle bylo ale v pondělí zavřeno, takže nás čekala pěší cesta na nejbližší zastávku metra, která byla již ale mnohem dále než z letiště. Po této cestě jsme viděli všechno možné i nemožné, krásný kampus v kontrastu s cestou, kterou bych přirovnal k polničce. Naštěstí jsem měl ale stažené offline mapy od Seznamu, které nám skvěle posloužily pro orientaci a navigaci. První, co bylo velice odlišné od systému metra, na který jsem zvyklý například z Prahy, je, že si musíte před každou jízdou koupit lístek, který poté vložíte do validátoru a přes turniket projdete k nástupišti. Po příjezdu na ubytování nás čekala klasická formalita ve formě check-inu na ubytování. Během toho si náš vysokoškolák Fila zapisoval předměty ve škole, Ondra už domlouval naši průvodkyni Darju, která za námi dojela z nedalekého Irpinu.
Po vybalení zavazadel jsme vyrazili do města. Darja nás vzala na většinu hlavních památek po městě. Mezi ně bych zařadil náměstí Majdan, odkud jsme zamířili na Oblouk přátelství. Odtud můžete pozorovat krásy Kyjeva, výhled na řeku Dnipro, která dělí Kyjev na dvě části. Zde na nás čekalo první příjemné překvapení. Byl zde fotograf, který se nás zeptal, jestli si nás může vyfotit. Udělal pár snímků, na chvíli odběhl a poté přinesl papír, který vypadal jako titulní stránka nějakých novin, ve kterém byla naše fotka. Pěkný suvenýr, který byl ještě ke všemu zadarmo. Poté jsme pokračovali krásným parkem k chrámu sv. Michala. Odtud vede lanovka dolů k břehu řeky Dnipro. Avšak my jsme zvolili variantu pěšmo, abychom mohli obdivovat krásy místního parku, který byl plný jírovců. Květ tohoto stromu je symbolem Kyjeva, což asi bude důvod, proč je vidět téměř na každém kroku. Odtud pomalu míříme ke břehu řeky Dnipro přes Náměstí smluv, na kterém je obrovské ruské kolo. Jakožto turisté jsme si tu příležitost nenechali ujít. Vstupné na toto kolo bylo, tuším, 100 hřiven, takže to nebylo ani dražší než ruské kolo v Olomouci na zimních trzích. Výhledy z něj však byly mnohem krásnější a umocněné krásným západem slunce. Jelikož se již náš čas blížil ke konci, rozhodli jsme se pro návrat zpět na ubytování, opět jak jinak než metrem, které se pyšní světovým unikátem, k tomu ale až druhý den.
Druhý den jsme si již program plánovali více sami. První zastávkou byla stanice metra Arsenalna. Taková menší vsuvka s hloubkou přes 105 metrů se jedná o nejhlubší stanici metra. Dle některých průvodců cesta eskalátory trvá přes 5 minut, což můžeme potvrdit. Po představu, dejte si dvě rozhledny na Petříně na sebe a získáte zhruba hloubku, v jaké je tato zastávka. Odtud vyrážíme k památníku obětem hladomoru na Ukrajině. Zde je rovněž i muzeum, kde si uvědomujeme, jak těžké to Ukrajina měla, což se možná odráží v lidech, kteří chtějí změnu, kteří chtějí patřit do EU. Kousek odtud je taktéž Kyjevskopečerská Lávra. Jedná se o pravoslavný klášterní komplex, kde si na své přijde každý milovník kostelíků a výhledů. Za to symbolické vstupné bych řekl, že se jedná o památku s nejlepší poměrem cena/zážitek. Protože za oněch 40 hřiven si v česku dopřejete sotva jedno pivo. Z věží komplexu máme opět krásný výhled na řeku Dnipro a rovněž můžeme vidět i sochu Matka Vlast. Během naší cesty k soše narážíme i na venkovní expozici vojenské techniky používané během druhé světové války. Jakožto kluci tuto výstavu nemůžeme minout jenom tak bez povšimnutí. Vstupné je zde opět symbolických pár hřiven.
Člověk zde může vidět nejrůznější děla, letadla, tanky či obrněná vozidla. Odtud již je to kousek k soše Matka Vlast. Zde vlaje velká vlajka Ukrajiny a je tu taktéž menší náměstí, které je připomínkou společných bojů za druhé světové války. Na tomto náměstí je taktéž tank T80 v barvách Ukrajiny symbolicky namířený proti dvojici ruských tanků T55 a T64. V prostoru pod sochou se nachází taktéž další muzeum a rovněž je v soše vyhlídka. Tehdy nám to připadlo toto gesto tanků jako trošku přitažené za vlasy, ale v současné době je toto gesto mnohem více namístě. Jelikož jsme ještě chtěli navštívit naši kamarádku Darju v Irpinu, byl čas se vrátit zpět na ubytování a dopřát si nějaký ten menší oběd. Bohužel jsme neochutnali místní kuchyni, ale dopřáli si gyros. Při nákupu jsme poprvé zažili nepříjemnou situaci. Při nákupu nás totiž začal obtěžovat jeden místní pravděpodobně bezdomovec. Naštěstí se proti němu silně ohranil pan prodavač a konflikt vyřešil bez toho, aniž bychom se museli nějak více zabývat tímto problémem. Po obědu a návratu na ubytování jsme začali přemýšlet, jak se dostaneme k Darje. Nejjednodušší možností byl Uber, ale my chtěli zkusit maršrůtku, což je takový menší autobus, který vás doveze prakticky kamkoliv.
Najít stanoviště odkud maršrůtka odjížděla bylo větší problém, než jsme si mysleli. V tom hustém provozu a zmatku nám to zabralo skoro půl hodiny. Avšak po nalezení správné zastávky přijelo něco, co vypadalo jako mikrobus, který nás vozil na bazén a řídil jej chlapík podobný Harrisonu Fordovi, to bude přece bezpečné, no ne? Musím říct, že jsem čekal ledacos, ale překvapení se nekonalo. Avšak zážitek to byl, protože místní cesty umí být pěkné a děravé najednou. V Irpinu již na nás čekala Darja aby nás provedla. Ukázala nám místní park a poté i hlavní náměstí, kde byla krásná barvená fontána. Naše večerní povyražení jsme zakončili v místní kavárně, kde jsem si dopřál šálek dobrého zázvorového čaje. Kdybych měl psát více o Irpinu byl by článek opět o něco delší. Každopádně můžu říct, že se jedná o město, které bylo v nočních barvách pěkné a místní park byl taktéž nádherný a dovedu si přestavit tam chodit každý druhý den běhat.
Náš poslední den jsme měli několik vytyčených cílů. Začali jsme odhlášením z ubytování a následovala naše cesta do centra. Vystupujeme na zastávce Kresčatyk, odkud vyrážíme k budově národního divadla Ivana Franka. Pokračujeme kolem Zlaté brány a plynule přecházíme do Starého Kyjeva. Jemu vévodí katedrála sv. Sofie. Odtud se vydáváme kolem budovy parlamentu zpět na náměstí Majdan. Po cestě se ještě zastavujeme u chrámu sv. Michala, který je tentokrát otevřený a po zaplacení minimálního vstupného se můžete projít kolem nebo podívat dovnitř. Jelikož máme ještě spoustu času do našeho odletu dáváme si jídlo na ulici Kreščatyk, což je něco jako naše Václavské náměstí a čekáme na naši kamarádku Darju, abychom společně odjeli do leteckého muzea Olega Antonova a na letiště. Mimochodem na této ulici se potlouká opravdu velké množství pohledných slečen, tudíž pokud jednou pojedete na Ukrajinu za cílem poznat se s nějakou místní, tak tohle je to pravé a správné místo. Darja přichází, a tudíž nastal čas odjet směrem do muzea.
Muzeum, jak jsem psal již na začátku se nachází kousek od letiště Zhuliany, takže jsme měli možnost vidět přímo přistávací dráhu a terminál z muzea. Vstupné je zde 50 hřiven, což je opět cena jednoho menšího piva a člověk zde může vidět plno exemplářů od vrtulníků, přes stíhačky až po dopravní letadla. Důvodem, proč je zde muzeum s takovým množstvím exemplářů může být hned několik, ale podle mého názoru je to tím, že Antonovova projekční kancelář má sídlo právě v Kyjevě. K vidění jsou zde exempláře jako například TU-104, TU-154, MiG-27, MiG-21, Il-76, Il-62. V zásadě většinu ze zmíněných letadel budou znát minimálně naši rodičové. ČSA mělo v době minulého režimu ve své flotile několik těchto letadel a například TU-104 sloužila jako restaurace v Olomouci. Právě v jednom z Tupolevů potkáváme stařenku, která nám říká více k historii toho letadla, na jehož palubě jsme. Po třech dnech už nám ten jazyk nepřijde až tak těžký a o tolik odlišný, a tak jsme při větší námaze schopni alespoň části rozumět.
Jak se ale zdá, paní vypravěčka je tak trošku zastánce komunistického režimu a minulé vlády. Celkem by mě zajímalo, jestli změnila během současné situace svůj názor, či nikoliv. Pár fotek pro navnadění přikládám, myslím si, že každý fanoušek si zde najde své a když ho nic nezaujme, může si alespoň prohlédnout letecký provoz pěkné zblízka. Symbolicky naše cesta končí tam, kde se začala psát, a to před muzeem. Na tomto místě se loučíme s naší kamarádkou Darjou, kterou tímto i zdravím. No a já s kumpány vyrážím na letiště. Už během cesty na letiště se dozvídáme o zpoždění našeho letu, avšak do Pardubic dorážíme pouze se zpožděním 2 hodiny. Upřímně doufám, že se na Ukrajinu opět podívám a budu i nadále narážet na ty usměvavé lidi, kterých jsme tam potkali mraky.
Miroslav Juriček
Comments