Naše studentka Nel Foberová se v dnešním článku opět podělila o své zkušenosti s pedagogickou praxí. Jak se za dva roky posunula? Jak sama říká, doby, kdy se jí klepala kolena, jsou pryč. Více vám ale prozradí v textu!
Před dvěma lety (!) jsem psala o tom, o tom, že stoupnout si poprvé před děti a něco hodnotného jim předat nemusí vždycky chutnat jako marcipán. Dva roky uplynuly skoro mrknutím jednoho oka a já přináším zase o kus zralejší (sebe)reflexi.
Praxe, praxe a zase praxe. Mantra studentů v dobách, kdy hledají zařízení, které by je schovalo na dobu určitou pod svá křídla a poskytlo jim zkušenosti a metodickou podporu. Pravdou ovšem je, že praxe není (alespoň z mého pohledu) pouze nutná položka ve STAGu, díky které lze projít do dalšího levelu (čtěte dalšího ročníku). Umíte si představit chleba bez soli? Realizovat to jde, ale nějak by to nefungovalo. Protože neslané pečivo prostě nemá grády.
Abych se ale dostala k jádru věci. Přece jenom jste tento text rozklikli proto, abyste se dozvěděli něco o praxi. Hodnocení kvality potravin přenechám raději jiným, povolanějším.
Doby, kdy se mi klepala kolena (možná všechny části těla) a já měla silné obavy vylézt před děti, jsou pryč. Zůstal mi pouze rituál v podobě zeleného čaje a hořké čokolády na kuráž (kdyby náhodou). Být pedagogem volného času je poslání. Říkají to všichni, kdo se pro toto povolání rozhodli, a já ještě dodávám, že je to radost. Nebo by alespoň měla být.
Pravdou ovšem je, že praxe není (alespoň z mého pohledu) pouze nutná položka ve STAGu, díky které lze projít do dalšího levelu (čtěte dalšího ročníku). Umíte si představit chleba bez soli? Realizovat to jde, ale nějak by to nefungovalo. Protože neslané pečivo prostě nemá grády.
Na tomto místě bych ale jednou provždy chtěla vyzmizíkovat jedno klišé. Lidé si často myslí, že naší náplní je jen „takové nějaké light“ hraní a hotovo. A možná i mají pravdu. Ale jenom trochu. Opravdu si nezapomínáme hrát, ale taky přitom myslíme na tisíc dalších věcí. Abychom třeba děti neunudili a volili aktivity zábavné, veselé, akční a ještě jsme samozřejmě přitom dodrželi bezpečnost a naplnili vytyčené výchovně-edukativní cíle. A to, považte, je někdy pěkný majstrštyk, když proti sobě máte digi soupeře, který na pár kliknutí zvládne spoustu funkcí. Ale nejsou to jenom mobily. Doba jde dopředu a jsou patrné pokroky. To je v pořádku. Přece jenom ustrnout na vavřínech není příliš prospěšné. Jenom se tím snažím říci, že si my pedagogové volného času sice opravdu dost hrajeme, ale také se u toho občas zapotíme. A třeba v době vytváření akcí pro veřejnost, kolem nás náš volný čas jenom prosviští jako pendolino v plné rychlosti. To není stížnost. Ostatně jsme se pro toto povolání rozhodli.
Součástí naší práce je i vedení táborů. V tomhle případě budete možná někteří s nostalgii v oku vzpomínat na svoje táborová dobrodružství. Jako dítě jsem tábory milovala, ačkoliv jsem nikdy neměla tolik odvahy, abych s ranečkem a spacákem odpochodovala z domu třeba na celý týden a někde přespávala. Chodila jsem na příměšťáky a v kolektivu stejně (nebo minimálně podobně) naladěných dětí jsem byla šťastná jako blecha.
O to se ostatně snažíme. Aby děti byly nadšené, spokojené a pak si třeba někdy na prahu třicítky řekly „Joo, ten tábor před xy lety byl fakt super hustej“. Nebo tak nějak.
K letošnímu příměstskému táboru s názvem Lovci příběhů, který byl realizován v rámci olomouckého DDM, jsem se dostala trochu oklikou. V tomto zařízení nepracuji, ale moje nejlepší kamarádka Mgr. Soňa Kolářová ano. Za léta nádherného přátelství jsme už vymyslely a zrealizovaly bezpočet věcí a tohle byla jedna z nich. A že to byla parádní idea, nemusím ani zdůrazňovat.
Teď se všichni pořádně zhluboka nadechněme a jdeme na to. Bude to jízda. Jste připoutaní?
Metaforicky, samozřejmě. Vést týdenní tábor, který by měl mít nějaké parametry a především kvalitně zabavit děti, je výzva. Opravdu. S dobrým týmem ale jdou dělat i zázraky. To mi fakt věřte. Měli jsme přihlášených 24 dětí. Dohromady jsme byli čtyři. Jednoduchou matematikou připadne šest dětí na jednoho vedoucího. To je slušné. Teď si ale nalijme doušek reality. Jedna věc jsou jména dětí napsaných na papíře a druhá věc je se s nimi poprvé seznámit. Po prvních dvou „oťukávacích“ hodinách okamžitě poznáte, s kým máte tu čest. Jak moc živé, divoké, vtipné nebo naopak introvertní děti na táboře máte. A když ještě i zjistíte, že jedno je s Aspergerovým syndrome a vás je žalostně málo, abyste si s takovou situací mohli poradit, tak je to teprve jízda. Už jsem vám psala o tom připoutání, ne?
Teď ovšem zase trochu vážně. Dobrý a kvalitní tým si MUSÍ poradit naprosto s čímkoliv. Od nečekané diagnózy, píchnutí vosou, anafylaktického šoku, ulomeného kousku zubu až po stýskací pláč či strach z toho že někoho zapomenete v autobuse. Mile s nadhledem, optimismem a laskavostí. Uf uf uf.
Dobrý a kvalitní tým si MUSÍ poradit naprosto s čímkoliv. Od nečekané diagnózy, píchnutí vosou, anafylaktického šoku, ulomeného kousku zubu až po stýskací pláč či strach z toho že někoho zapomenete v autobuse.
Dobrá zpráva? Fakt je to možné zvládnout. S úsměvem (ta čokoláda dělá divy) a laskavostí i pochopením. Protože i ten nekonečný pláč z odřeného kolena se za chvíli rozpustí a vystřídá ho radost z výhry doplněné o „To jsem si myslel, že tenhle tábor bude horší. Je to tady docela dost príma“.
Na našem příměštáku, který byl výtvarně zaměřen, jsme hodně kreslili, malovali, modelovali, animovali a vyráběli komiksy. A jenom jsme žasli, co děti všechno vymyslely a vytvořily. Je samozřejmě skoro nemožné, aby byly všechny děti vždy stoprocentně do nějaké aktivity zapálené, ale co se našemu dream teamu podařilo, bylo zajistit rozmanitost a pestrost. Žádné dítě se nenudilo a překvapivě ani moc nesahalo po mobilech, a to je myslím takové malé vítězství.
„Už jsem na to přišla“, pronesla 9letá dívenka s Aspergerovým syndromem skoro na závěr našeho tábora u oběda. „Vy ty tábory děláte jenom, abyste vydělávali! Ale to neva, stejně vás mám ráda.“ Pravda je taková, že nikdo nevstupuje do rozvířených vod školství proto, aby se z něj stal miliardář. Ale proto, aby rozvíjel potenciál svých malých svěřenců, a tím přispíval k pozitivním změnám. I málo se počítá, milí pedagogičtí kolegové. Tak na volný čas, prázdniny a hry, co nemají konce.
Text: Nel Foberová
Foto: Nel Foberová
Comments