Přinášíme článek z cyklu Jakou chci školu, v němž dáváme slovo žákům a žákyním, tedy těm, jichž se nejvíce týkají debaty o školství a jejichž hlas je málokdy slyšet. Autorkou článku je studentka septimy Gymnázia Šternberk Magdalena Švancarová, které není jedno, jak se ve škole učí poezie. Je vůbec možné poezii vyučovat? Přečtěte si její úvahy!
Učitel přijde do hodiny češtiny a oznámí, „dnes budeme rozebírat poezii“. Kolektivní odpověď žáků se napříč školami moc neliší – povzdechnutí a zhnusené hlasy očekávající kolosální nudu. Bohužel pro většinu končí jejich zkušenosti právě tady – v zaprděné třídě plné rozespalých vrstevníků, kteří jsou nějakou novou zvrhlou mučicí technikou nuceni poslouchat Jana Nerudu. Možná proto přisuzuje poezii široká veřejnost přívlastky jako nudná, nestravitelná nebo prostě nečitelná.
Nebudu nikomu nic nalhávat, poezie není pro každého, tedy ne všechna. Věřím, že každý se najde v nějakém žánru, v nějakém směru či autorovi. Toto mě dovádí k hlavnímu problému výuky poezie na školách, a sice že i těm nejotřelejším čtenářům nesedí úplně vše a jejich vkus se může drasticky měnit podle nálady, životní situace a věku. Poezie je něco tak intimního, že prostě neexistuje nějaká one-size-fits-all, která by se mohla univerzálně vyučovat.
Toto samozřejmě platí u všeho, ale právě kvůli povaze básní je to u nich nejvíce znatelné. Básníci totiž začali psát, aby co nejpřesněji vyjádřili své syrové myšlenky. Definice poezie zní takto: poezie je nesamozřejmá, nepřirozená výrazová forma, jejímiž základními stavebními prvky jsou verše a sloky.
Já bych toto znění nejen poupravila, ale nejraději rovnou vymazala z povrchu zemského. Poezie je básníkova duše na papíře, k jejímuž zachycení může využít poetismy, rýmy, melodii a slova anebo ani jedno z toho. Hugo Ball byl také básník a jeho nejznámější dílo Karawana má od slov či smysluplných vět rozhodně daleko, a přece nás nutí něco cítit. A právě to je druhý cíl básně – autor píše, nejen aby si vylil dušičku, ale také aby čtenářům nabídl prostředky k tomu, aby cítili něco podobného. A jelikož jsme všichni jiní, tak ne vše sedí všem, protože něco, co nás nutí cítit tak, jako to dokáže báseň, není univerzální, ne vždy chceme cítit vztek či úzkost nebo radost, a tak není možné zavděčit se lidem obecně poezií jako takovou.
V poezii můžeme najít přítele, který se nám svěřuje, aniž by chtěl naše vlastní myšlenky na oplátku. Proto je tak důležité najít básně, se kterými si rozumíme.
Proto je nesmírně důležité najít básníka, který cítí podobně a našel talent k tomu to sepsat. Podle Carla Sandburga je poezie pojmenováním pro to, co člověk sám pojmenovat neumí, ale teprve když je to pojmenované, může o tom začít přemýšlet. V poezii tímto můžeme najít přítele, který se nám svěřuje, aniž by chtěl naše vlastní myšlenky na oplátku. Proto je tak důležité najít básně, se kterými si rozumíme. Já sama se považuji za někoho, kdo poezii zbožňuje, ale kdyby mi někdo začal předčítat Seiferta, asi bych mu ho omlátila o hlavu. Ne že bych prohlašovala, že Seifert je špatný, pouze mu nerozumím, jeho prvky nostalgie k dětství nejsou nic pro mě a radši si užívám bouřlivost Rimbauda či skepsi Eliota.
To by bylo k individualitě obsahu, ale ne každý si uvědomuje, že básně, stejně jako písně, mají kromě textu i vlastní rytmus, melodii. Čeština je bohužel velice nemelodický jazyk, a tak její poezie nikdy nevyzní tak měkce, jak by si autor možná přál. Každý jazyk má specifické rysy a aptitudu pro vyjádření určitých emocí – a co je pro jednoho básníka omezením, může být pro druhého zajímavým rysem (toto budu elaborovat více v dalším čísle). A tak stejně jako se ne všem zamlouvá country nebo jazz, tak ne všichni si užijí silnou pravidelnou rytmičnost Šrámka nebo vzdušnou melodičnost Nezvala.
V dalších dílech této série budu hovořit jak o dalších rysech poezie obecně, tak o jednotlivých autorech a jejich básnických érách, protože stejně jako všichni ostatní, i básníci rostou a mění se. Nebude to ale z typického češtinářského hlediska, nebudu mluvit o nudném historickém kontextu, nýbrž kupříkladu o aférách Poète Maudit, které měly vliv na jejich tvorbu, nebudu zdlouhavě vyjmenovávat básnické prostředky použité v Tygrovi, nýbrž budu vykládat o vlivu ilustrace na naše porozumění dané básně, a rozhodně se nebudu dívat na básně zahraničních autorů skrz omezenou čočku jednoho překladatele, porovnám originály a překlady, vysvětlím, proč se Nezval hodí k překladu Sloky Heleně od Poea, ale čtení jeho Rimbauda nutí nalít si dezinfekci do očí. Toto vše bude z mého pohledu, bude to velice subjektivní a spousta lidí se mnou nebude souhlasit, což je zčásti i pointa této série – není to žádný gospel, je to mé vlastní chápání toho zlomku světové poezie, ke kterému jsem zatím přičichla.
Autorka: Magdalena Švancarová
Foto: archiv autorky; grafika: redakce U21
Comentários