Autorka se zapojuje do debaty o novém RVP ZV a provádí analýzu předloženého návrhu vzdělávacího obsahu výtvarné výchovy. Upozorňuje na zjevné nedostatky předloženého dokumentu, porovnává jej s dosud platným kurikulem a nastiňuje, jaká by měla být cesta inovací pohledem oborové didaktiky a praxe výtvarné výchovy. Kritice podrobuje zejména fakt, že nové kurikulum zavádí umělé obory, zvyšuje počet očekávaných výstupů učení, nepracuje s konceptem vizuální gramotnosti, že mu chybí jednotící koncepce a soudržnost nebo že úplně opomíjí zcela aktuální a do budoucna vlivné fenomény, jako je virtuální realita, umělá inteligence nebo vizuální komunikace na sociálních a dalších on-line médiích. Článek je doplněn obrazovými a textovými slidy, jež autorka prezentovala na konferenci Jaké chceme kurikulum pro 21. století.
Surrealistická socha Kopulující acháty jako obrazová metafora nově vzniklých vzdělávacích oborů; obr. Jan Švankmajer, Kopulující acháty, 2003
Výtvarná výchova je v současném kurikulu spolu s hudební výchovou součástí vzdělávací oblasti Umění a kultura. Když se před několika lety začalo hovořit o revizi RVP ZV, nikdo by se nenadál patálie, jaká nakonec v rámci revizí vznikla. V oboru se očekávalo řešení některých problémů, jež byly pociťovány jako překážka uvedení předešlé reformy v život, nabízelo se zejména zjednodušení pojmů, aby byly bližší jazyku učitelů a žáků. (V rámci VV šlo zejména o vysokou míru obecnosti formulací vzdělávacího obsahu a o některé klíčové pojmy, zejména pojem vizuálně obrazné vyjádření, který nikdo v praxi nedokázal používat, byť byl věcně správný a zastřešoval celou šíři projevů vizuálního oboru; očekávalo se rovněž zapracování konceptu vizuální gramotnosti, jenž v kurikulu nebyl explicitně zmíněn, a podobně.) Původní výkop revize, z nějž vzešly nakonec pouze analytické podklady, nakonec úplně zapadl a pak z ničeho nic přišla malá revize, zavedení informatiky a odejmutí už tak malého počtu hodin výtvarné výchově, nekoncepční škrty obsahu. Byla to však pouhá předehra, nikdo neočekával, co bude následovat.
V Hlavních směrech bylo doporučeno zachovat dosavadní půdorys vzdělávacích oborů, očekávalo se tedy zachování stávajících vzdělávacích oborů hudební a výtvarné výchovy a jejich inovace spočívající např. v integraci digitálních médií do stávajících tvůrčích postupů. Ustavení pracovní skupiny proto bylo pro všechny překvapením: stejné zastoupení dostaly nejen stávající obory, ale i dosud doplňující obory dramatická výchova, filmová/audiovizuální výchova, taneční a pohybová výchova. Pokud by na školách našly prostor všechny tyto obory, byl by to sen všech lidí, kteří si uvědomují potenciál umění a kultury pro děti a mladé lidi. Jako zkušení aktéři českého školství s učitelskou zkušeností však víme, že stav uměleckých oborů na školách je často spíše zlý sen. Přestože existuje živá komunita skvělých výtvarných pedagogů, na školách mnohdy dostávají prostor neaprobovaní vyučující a výtvarná ani hudební výchova nemají na růžích ustláno. Krásné formulace oborové teorie – mnohdy už z minulého století – a reálná praxe na některých školách jsou v přímém rozporu. Namísto prožitkového, tvořivého a kreativního učení mnohdy vítězí formalismus a pinterestové šablony. Boj za kvalitu a nutnost obhajovat potenciál výtvarné výchovy tak stále nekončí. A v této situaci se má najednou zavést celá pětice oborů? Když ředitelé nezaměstnají aprobovaného učitele na stávající obory, angažují jej pro výuku těch nových? Bez zajištění odpovídající časové dotace v rámcovém učebním plánu? Slibům o využití disponibilních hodin pro posílení oblasti Umění a kultura nikdo soudný nevěří — vždyť ředitelé to mohli dělat i doposud, nic jim v tom nebrání. Přesto se většinově posilují obory relevantní pro skutečný "RVP", jímž jsou požadavky přijímacích zkoušek.
Nastal boj mezi jednotlivými obory, silové a zároveň nekoncepční prosazování vize garantky vzdělávací oblasti bez hledání konsenzu, vznikly dokonce paralelní koncepce, z nichž jedna dokonce prosazovala volitelnost oborů, takže by nakonec žáci volili pouze dva obory, a to v pětileté návaznosti. Tato neslýchanost zvedla už i introvertní výtvarkáře ze židlí a spolu s představiteli hudební výchovy připravili petici za zachování HV a VV jako báze a za rozumnou integraci dalších obsahů. Tu dosud podepsalo více než 4500 lidí. Ani po protestních prohlášeních, dopisu děkanů pedagogických fakult nebo intervencích významných osobností však Národní pedagogický institut neustoupil. Pracovní skupina se rozpadla, téměř všichni experti výtvarné a hudební výchovy ze skupiny vystoupili, došlo k zablokování dialogu. Aktéři HV a VV došli k závěru, že namísto hledání konsenzu a realizovatelné podoby kurikula zde rozhodují partikulární zájmy a politický lobbing. Jako lvi za nové obory bojují ministr kultury, filmaři a další subjekty, mediálně se vše líčí jako inovace, která zastaralé obory konečně pozvedne.
Na obrázcích je náhled rámcového učebního plánu po tzv. malé revizi s přehledem celkové časové dotace a dotace pro oblast Umění a kultura; nově navržený rámcový učební plán časovou dotaci pro jednotlivé vzdělávací oblasti (dosud) neurčuje, nicméně celkový počet hodin zůstává, podíl těch disponibilních se zvyšuje; vpravo je příklad finského kurikula, jež stanovuje povinný podíl pro prakticky, činnostně zaměřené obory (umělecké i technické) a dává samostatnou časovou dotaci volitelným uměleckým oborům — výtvarná a hudební výchova zůstávají povinné.
A co tedy pracovní skupina bez odstoupivších zástupců HV a VV nakonec vyprodukovala? Aktuálně předložený návrh RVP ZV zavádí podivný slepenec v podobě „Výtvarné a filmové výchovy“ a „Hudební, taneční a dramatické výchovy“. Zejména obsahy hudební výchovy jsou v návrhu zcela marginalizovány, fakticky tak dochází k likvidaci hudební výchovy, rozkladu její struktury a nepřijatelné redukci jejích základních složek. Vizí autorů kurikula je, že nově bude dominovat výrazový tanec – tak to alespoň plyne z formulací očekávaných výstupů učení.
Pokud jde o nově navržené obory, snad poprvé dochází k tomu, že od stolu vznikají zcela umělé konstrukty, obory, jež fakticky neexistují (tento nezamýšlený, ale zřejmý efekt přinášejí i příslušné pasáže popisující “společné” obsahy). Ve skutečnosti jde v případě výtvarné výchovy a filmové výchovy o samostatné obory se svou terminologií a specifiky. Státní dokument tak namísto toho, aby pojmenování kurikulárních obsahů kultivoval a vyjasňoval, učitelskou veřejnost mate a obsahové koncepty problematizuje.
Kurikulum jako celek samozřejmě přináší i pozitiva; některá jsou zachycena v obrazové dokumentaci, jež vychází z analytického příspěvku Petry Šobáňové, který přednesla na konferenci Jaké chceme kurikulum pro 21. století.
Jako celek působí vzdělávací obsah „výtvarné a filmové výchovy“ velmi nekoherentně. Obor výtvarná výchova, který se pyšní vysokou kvalitou své teorie a „dokonalostí“ a pregnantností oborovědidaktických pojmů, má najednou přijmout text bez provázanosti, bez vyvážené úrovně obecnosti a s vyloženě chybnými pojmy? Zdá se, že za navrženou koncepcí vlastně nikdo nestojí, na rozdíl od předešlého textu RVP ZV vznikla totiž nikoliv jako koncepce, ale jako vnucený kompromis. Úroveň kurikulárního jazyka je tak chabá, že se v případě přijetí této podoby bude muset na vysokých školách připravujících učitele zavést zvláštní seminář na uvádění nesprávných pojmů na pravou míru.
Navzdory proklamacím o inovacích v kurikulu zcela chybí současné vlivné trendy a fenomény.
Pokud jde o obsahy audiovizuální výchovy (o filmovou výchovu se až tak nejedná), výtvarná výchova se nepotřebuje přejmenovávat, aby dané výsledky učení realizovala. Dokonce to už od 90. let dělá, aniž by si to NPI uvědomoval. Stačí se jen podívat na virtuální výstavy přehlídky digitální tvorby dětí a mládeže Be_on the Screen, již organizuje KVV PdF UP. Už jen z této přehlídky je zřejmé, jak moderní, nebo naopak nemoderní je výtvarná výchova.
To, co žáci a žákyně potřebují, není nový kurikulární dokument s nesmysly, ale kvalitní, motivovaní a proškolení učitelé a dostatek prostoru, podmínek a vybavení pro tvorbu. Přinese to kurikulární reforma? Těžko říct… Navzdory proklamacím o inovacích v kurikulu zcela chybí současné vlivné trendy a fenomény. Kde je v kurikulu pro budoucnost fenomén virtuální reality? Kde je vizuální komunikace současných sociálních a jiných médií? Kde jsou herní design nebo generativní nástroje umělé inteligence? Proč se v kurikulu opět nepracuje s konceptem vizuální gramotnosti, tolik důležité ve světě hybridních hrozeb a obrazových manipulací?
Nový RVP ZV je horší než ten předešlý. V případě hudební výchovy mrzačí celý obor. Současná, dosud platná podoba nemá na rozdíl od nové verze žádné zjevné chyby, je stále moderní, koherentní, nijak nezestárla. Tolik humbuku a hádek a proč? Pro takovýto výsledek?
Zdá se, že současný RVP ZV — alespoň v oblasti Umění a kultura — bude promarněná šance. Ale nejen to, kurikulum v této podobě je horší než to předešlé. A v případě hudební výchovy mrzačí celý obor. Současná, dosud platná podoba nemá na rozdíl od nové verze žádné zjevné chyby, je stále moderní, koherentní, nijak nezestárla. Tolik humbuku a hádek a proč? Pro takovýto výsledek?
Namísto soustředěného rozvíjení obsahů a inovací se obsahy rozmělňují, na malý prostor se vměstnává nepřiměřené množství očekávaných výsledků různých oborů a žádný z nich se nebude vyučovat pořádně, dokud se nezmění reálný prostor pro výuku. Chceme jasné, přehledné a soudržné kurikulum, se kterým se bude učitelům a učitelkám dobře pracovat. V praxi bychom měli usilovat o kvalitu, o prožitkový, ateliérový způsob kontinuální výuky s podporou integrace obsahů. Opravdu toho chceme tolik?
Text a obrazová dokumentace a infografiky: Petra Šobáňová
Autorka doc. Mgr. Petra Šobáňová, Ph.D., proděkanka pro vnější vztahy a inovace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, oborová didaktička katedry výtvarné výchovy a místopředsedkyně České sekce Mezinárodní společnosti pro výchovu uměním.
Celou prezentaci Petry Šobáňové, jež byla součástí konference Jaké chceme kurikulum pro 21. století, je možné prohlédnout zde: