V dnešním příspěvku se naše bloggerka a tlumočnice do českého jazyka Kristýna Winn zamýšlí nad tím, zda je vhodné a etické, když znakový jazyk vyučují i slyšící lektoři. A jak tuto otázku vnímají sami neslyšící?
Někteří z vás mají za sebou určitě alespoň pár lekcí znakového jazyka. Nevím, zda máte zkušenost s neslyšícím či slyšícím lektorem? Věděli jste, že je to v komunitě neslyšících velmi žhavé a kontroverzní téma?
Možná kvůli tomuto článku vzbudím trochu rozruchu, ale cítím, že je to velice důležité, i když citlivé téma. Já sama pracuji jako profesionální tlumočnice ČZJ na plný úvazek a už to bude skoro 5 let. Znakuji každý den, mám i spoustu výborných neslyšících přátel… A učím znakovku? Ne, neučím!
Všimla jsem si ale, že tuto filozofii úplně tak všichni nesdílí. Na sociálních sítích stále narážím na slyšící, kteří se neustále ukazují a učí znakovat ostatní. Je zajímavé, že to jsou většinou slyšící, kteří se začali učit znakovku teprve teď, nebo ji úplně neumí, nejsou v kontaktu s komunitou na denní bázi, nebo mají třeba znakovanou češtinu a ne znakový jazyk…
Vy si možná říkáte, proč je to tak důležité. Vždyť je to jedno, hlavní je alespoň nějaká osvěta. Proč by s tím měl mít někdo problém… Byli byste překvapení, jak je to obrovská kontroverzní věc v komunitě neslyšících. Jsou lidé, kteří podporují jednu stranu a říkají, že znakový jazyk by měli učit pouze neslyšící. Pak jsou lidé, kteří podporují druhou stranu a říkají, že slyšící také mohou učit znakový jazyk, že je to přece jedno.
Teď, kterou skupinu podporuju já? To je jasné, tu první! Já jsem s těmi neslyšícími. Taky si myslím, že je to společné pro většinu neslyšících. Já jsem slyšící tlumočnice, která respektuje komunitu a má k ní velký vztah. Toto je právě společné nejen pro neslyšící, ale i tlumočníky nebo lidi, kteří jsou v úzkém vztahu s komunitou. Oni všichni vědí, že je to prostě něco, co neděláte!
Teď vám vysvětlím proč, zkusím to nějak jednoduše. Neslyšící jsou kulturně-jazykovou menšinou, tahle komunita je navíc utlačovaná. V minulosti byl znakový jazyk zakazován. Ve škole dostávali přes ruce, když s ním chtěli komunikovat. Byli strašně dlouho nuceni do mluvení a odezírání. Sluchový útlak ovlivňuje jejich život v mnoha aspektech života, zejména ve vzdělávání a zaměstnání.
Spoustu let trvalo (a opravdu to není tak dlouho), než byl znakový jazyk uznán za opravdový plnohodnotný jazyk rovný mluveným jazykům. Občas i dnes se setkáváme s pochybami. Slyšící napáchali spoustu škody v komunitě neslyšících. Oni mají vlastní jazyk, kterým je znakový jazyk. To znamená, je to jejich jazyk. Je to něco, co si oni opatrují, čeho si váží. Opravdu hodně. Oni jsou skvělí, zkušení, šikovní. Schopní učit znakový jazyk sami.
Jazyk je něco, co je jádrem neslyšící identity, kultury a hrdosti, které si velmi váží. Jazyk, kultura, historie a hluchota jsou hluboce propletené. Jazyk není něco vnějšího, ale je v nás, lidech. Neslyšící znají svou vlastní kulturu, historii, své strasti a pocity. Všechno to uvnitř je jejich. Je to něco, co slyšící člověk prostě nezvládne předat, jako samotní neslyšící. My se nikdy nemůžeme do nich tak vcítit…
Navíc spolu s vysokou mírou nezaměstnanosti a podzaměstnanosti neslyšících v rámci systémového útlaku a diskriminace sluchu, slyšící osoba vyučující znakový jazyk představuje a posiluje výsadu sluchu, útlak, ignoranci, necitlivost a neúctu. Snižuje pracovní příležitosti pro kvalifikované neslyšící.
Lektor cizího jazyka, který vyučuje francouzštinu, španělštinu a další jazyky, není totéž co lektor znakového jazyka, a to jakýkoli: třeba i jazyky domorodých Američanů, australských Aboridžinců a podobně. Pro bílého nepůvodního učitele, který vyučuje jazyky Prvních národů nebo jazyky aboridžinců, je to však naprosto nepřijatelné. Totéž platí pro znakové jazyky kvůli dlouhé bolestivé historii, systémovému útlaku atd.
Občas i slyším: ale jak se naučím znakovku od neslyšícího, když se nedorozumíme… Vždyť se slyšícím to bude jednodušší, on mi to prostě řekne, vysvětlí a je to. Ale ne! Tohle odmítám! Já jsem se naučila znakový jazyk od začátku od neslyšícího. Je to přímá metoda. A jsem v pohodě :) Myslím tím, že se takhle naučíte mnohem rychleji. Donutí vás to komunikovat, přemýšlet, zkoušet. Protože se prostě chcete s tím svým vyučujícím nějak domluvit :) Hlavní je ve výsledku komunikace s neslyšícími a pravidelnost. Naučíte se tak mnohem rychleji.
Prosím, pokud jste slyšící a baví vás znakový jazyk, myslíte si, že je krásný a úžasný (a to fakt je!), nemusíte se stát učitelem znakového jazyka. Přenechejte to neslyšícím. Můžete se stát tlumočníkem (nás je sakra málo), sociálním pracovníkem, konzultantem… Můžete dělat tolik věci spojených s neslyšícími a zároveň být v komunitě, aniž byste přebírali role, které mohou dělat sami neslyšící.
Je důležité, aby slyšící lidé věděli o etice a kulturní citlivosti tohoto tématu. Jazyk, kultura a historie jsou prostě neoddělitelné. Když už říkáme, že chceme komunitě pomoct a děláme to pro ně, neměli bychom jim tedy i naslouchat?
댓글