Je tu další článek našich bloggerek a studentek Johany Handlířové a Michaely Žiškové. Johana s Michaelou poznávaly společnost a školství ve Finsku v rámci programu Erasmus+ a o své zážitky se rozhodly podělit na svém blogu!
V tomto roce a v rámci mého výzkumu k disertační práci se zaměřuji na finské školství a v současné době vykonávám dvouměsíční praxi na škole Karhunmäen koulu ve městě Joensuu. Ráda bych se podělila o jeden den, který jsem měla možnost prožít v první třídě této školy, konkrétně v 1. D.
V 8:15 vcházím společně s dětmi do třídy, děti usedají do lavic, sedí po jednom. Následuje krátké přivítání s paní učitelkou, zápis data a přesného dne v týdnu na tabuli, nejprve ve finštině, a poté hned v angličtině. V krátkosti je vysvětleno, co je plánem pro dnešní hodinu. Tématem je výroba příšerky MUMU z finského slabikáře, a to pomocí šití a vyšívání. První hodinu mají děti dohromady s druhou první třídou, která je od té první oddělena pouze posuvnou stěnou. Pokud se dva učitelé dohodnou, že na některých hodinách budou spolupracovat, mohou tak kdykoliv učinit. Prvňáčci tedy společně pracují na výrobě plyšové příšerky. Vzadu ve třídě se nachází stůl, kde je v košíku množství bavlnek všech barev, jehly, nitě, nůžky a látky, které si děti mohou libovolně vybírat. Všichni žáci si berou žlutou látku, ze které vystřihují obrys těla a následně se pouštějí do přišívání očí, nosu a také úst. Úsměv šijí podle toho, jak se podle nich MUMU zrovna cítí. Sedím vzadu ve třídě a první věc, na kterou myslím je – nezraní se děti, když budou používat jehlu? Je to pro ně bezpečné? Jak jim to šití asi půjde? Zručnost dětí je ovšem obdivuhodná, všichni pracují samostatně a za minimální asistence pedagoga. „Děti se při šití a vyšívání velmi dobře koncentrují a zároveň se zklidní a relaxují a je to také činnost, která rozvíjí jemnou motoriku. Je to aktivita, která děti baví a kterou dělají moc rády,“ vysvětluje sympatická paní třídní učitelka. Vyučovací hodina trvá 45 minut, a poté následuje patnáctiminutová přestávka, kterou všichni povinně tráví venku před školou na hřišti, a to za každého počasí.
Druhá hodina začíná opět pozdravem, tentokrát však i s žáky šesté třídy, kteří tuto hodinu budou pracovat společně s prvňáčky. Odcházíme do šatny a vyrážíme ven „Tento typ hodiny, kdy spolupracují nejmladší a nejstarší žáci dohromady, míváme jedenkrát za týden. Je to z toho důvodu, aby se ti malí nebáli starších žáků. Zároveň se mladší hodně naučí od svých velkých spolužáků, starší se zase starají o ty mladší. Je hezké sledovat, jak tato spolupráce funguje. Ti malí jsou nadšení a učí se velmi rychle. Buď jdeme ven a společně pracujeme na nějaké aktivitě, nebo zůstáváme ve škole a šesťáci například čtou prvňáčkům pohádky. Je to různé, ale snažíme se o co nejrozmanitější činnosti. Hlavně aby děti bavily,“ s úsměvem dodává paní učitelka. Společně s dětmi vycházím ven, šesťáci pravda moc nadšeně nevypadají, kdežto prvňáčci jsou jako v sedmém nebi a viditelně se na tuto hodinu těší. Všichni jdeme do nedalekého lesa, přestože prší a je větrno. Dětem to však ani trochu nevadí, nadšeně skáčou do všech kaluží, které po cestě potkáme. Pro dnešní den je připravena krátká aktivitka „Podle barev najdi přírodninu“ (viz foto). Děti jsou rozděleny do skupinek a mají třicet minut na splnění úkolu. Zbytek hodiny tráví na školním hřišti.
Ač je teprve 10 hodin dopoledne, děti odcházejí z hřiště na oběd. Po obědě přicházejí do třídy rozdováděné a plné dojmů. Začátek další hodiny proto začíná tak, že paní učitelka zhasne světlo, všichni si sednou, dají ruce na bříško a sledují krátké video – Guided square breathing s rybičkou Finny, která plave ve čtverci a říká dětem, kdy se mají nadechnout a kdy zase vydechnout.
Rybička učí, jak správně dýchat a zároveň u videa hraje relaxační hudba. Tímto krátkým a jednoduchým cvičením se ve třídě nabudí klidná atmosféra, po chvíli jsou již všichni připraveni koncentrovat se na další práci. „Děti se pomocí dechového cvičení zklidní, správně se učí dýchat a je to pro ně velmi prospěšné se během dne na chvíli zastavit a relaxovat. Ve Finsku je to teď takový fenomén, kterému říkáme Pozitivní pedagogika. Představte si, kolik za den vstřebáváme dojmů, a je toho stále víc a víc. Naše doba je neuvěřitelně uspěchaná a my se musíme přizpůsobit. Z toho důvodu je velmi důležité učit žáky, už od raného věku, jak správně relaxovat, během dne se na chvíli zastavit, odpočinout si, být v pohodě. Jsme ovšem teprve na počátku, pomalu ale tyto krátké relaxační aktivity zařazujeme do běžného školního dne. Já sama teď dokončuji osmitýdenní kurz, kde se dozvídám všelijaké metody a formy pozitivní pedagogiky a její uplatnění na základní škole,“ vysvětluje paní učitelka, a zároveň mi ukazuje celou knihu, kde je množství cvičení a pracovních listů souvisejících s pozitivní pedagogikou, zaměřujících se na emoční rozvoj dítěte.
Další vyučovací hodinou je matematika, ve které je využívána řada didaktických pomůcek, které mají paní učitelky k dispozici na chodbě v kumbále. Veškeré pomůcky mohou využívat, kdykoliv potřebují. Pokud mají děti potřebu pracovat někde jinde než ve třídě, využívají prostory chodby, kde jsou sedačky, stoly a židle přizpůsobeny pro práci. Pokud chtějí pracovat nerušeně, každé dítě má k dispozici odhlučňující sluchátka. Sluchátka může využívat v kterékoliv hodině při jakékoliv činnosti, aby se mohly lépe soustředit. V další hodině si děti povídají o šikaně a o tom, jak jí předejít. Hodinu začínají v kroužku před tabulí. Na tabuli jsou obrázky dětí, které pociťují různé emoce – radost, strach, hněv, úzkost. Děti jsou rozděleny do dvojic, s tím že každá dvojice má za úkol zamyslet se nad určitou emocí a vyjádřit, proč se asi holčička nebo chlapeček na obrázku takhle cítí. Poté se opět sejdou v kruhu a každá dvojice představuje svůj obrázek s krátkým popisem jednotlivé emoce. Ostatní naslouchají.
Poslední hodinou je finština, kde se učí psát písmeno „T“. Žáci, kteří psaní už zvládají, odcházejí na chodbu se sluchátky a věnují se četbě knih. Pět minut před koncem hodiny se opět všichni scházejí ve třídě a paní učitelka čte kapitolu z Pipi dlouhé punčochy, která je ve Finsku velmi populární. Hodina končí, děti odcházejí na hřiště, některé do odpolední družiny.
Paní učitelka měla po vyučování chvíli čas, a tak jsem mohla položit pár otázek. Zeptala jsem se, jak například funguje systém hodnocení. Odpověděla, že žáky hodnotí pouze pomocí razítek, což funguje jako taková zpětná vazba a kontrola, zda byl úkol splněn. Známky se pro hodnocení nevyužívají. Vedou totiž k tomu, že se děti pak učí, jen aby dostaly dobrou známku a ne proto, aby se něco naučily. Při závěrečném vysvědčení se však hodnotí známkou, pouze finský jazyk a matematika na stupnici 6–10, ostatní předměty se hodnotí jako splnil/nesplnil. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co se stane v případě, když některý z žáků dostane z ostatních předmětů hodnocení „nesplnil“. Paní učitelka s úsměvem dodala, že zpravidla všichni žáci prvního stupně vždy dostanou hodnocení „splněno“. Na druhém stupni základní školy je klasické známkové hodnocení na stupnici 6–10 (6 nejhorší známka, 10 ta nejlepší), a to pro každý vyučovaný předmět.
Na závěr našeho krátkého rozhovoru ještě ujasňuje: „Naší snahou je, abychom pro děti vytvořili co nejpříjemnější prostředí pro výuku. Je důležité, aby se děti v prostředí školy cítily příjemně a šťastně, jen tak se pak mohou v klidu soustředit na práci a vstřebávat veškeré informace a naučit se věcem novým. Když jste v permanentním stresu a napětí, vše jde potom hůř.“
Paní učitelce poděkuji za cenné informace, ona si však ještě smutně povzdechne: „Učitelé mají velké obavy z budoucnosti finského školství. Není to tak dávno, kdy jsme měli ve třídě pouze 15 dětí místo nynějších 25, a k tomu ještě v každé třídě asistenta, který byl nápomocen při každé hodině. Dětí neustále přibývá a naší škole chybí prostory. Z toho důvodu se také zvyšují počty žáků v jednotlivých třídách. Je to velký rozdíl, pokud máte ve třídě 15, nebo 25 dětí. Je náročné udržet jejich pozornost a pracovat s tak velkým počtem najednou. Pro jednoho pedagoga je téměř nemožné, aby zajistil kvalitní výuku pro všechny. Nyní máme k dispozici pouze jednoho asistenta pro všechny čtyři první třídy, který přichází, když je potřeba, ale to je opravdu málo. Já bych potřebovala takového asistenta na každou vyučovací hodinu. Je to neuvěřitelná pomoc, ale bohužel na asistenty nemá škola peníze. Takže pak s dalšími učiteli ‚bojujeme‘ alespoň o toho jednoho asistenta, kterého tady máme.“
Povzdech paní učitelky mě následně vedl k zamyšlení. Finské školství a jeho systém mi přijde opravdu propracovaný a velmi inspirativní, ovšem podle slov paní učitelky je co zlepšovat. Každá finská škola disponuje velmi dobrým vybavením, ať už je to školní knihovna, divadlo, hudební učebna, tělocvična nebo bezplatné stravování žáků od školky až po střední školu. Peníze na asistenty pedagoga ale již nezbývají, přestože se tato pomoc pro pedagogy zdá být nezbytnou součástí výuky všech žáků.
Všechny první třídy se nacházejí v jedné části školy, stejný systém je i u dalších ročníků.
Michaela Žišková
Comments