Petr Sedlář: Hledejme pedagogiku tam, kde není vidět

Dnes se znovu vrátíme k slavnostnímu předávání ocenění Učitel roku Olomouckého kraje, které proběhlo minulý rok na jaře v aule Pedagogické fakulty UP. Jedním z oceněných se stal také pedagog volného času Petr Sedlář, který získal cenu děkana PdF UP. Někteří studenti ho znají z workshopů a hlavně kurzů zážitkové pedagogiky, které ve spolupráci s pedagogickou fakultou realizoval.

Ve svém volném čase nejčastěji spí a chodí po lesích. Ve volném čase svých malých klientů je samotné vede hlavně k objevování, vzájemné spolupráci a funkční komunikaci… Ideálně tak, aby jednou na skvělou příchuť volnočasových aktivit nezapomněly ani pod tíhou povinností spojených s dospělostí.

Sám na svá studentská léta ale nevzpomíná zrovna s vykrojeným úsměvem. Naopak. Byla to pro něj spíše doba útrpná. Nebavila jej pasivní, vleklá teorie bez užitku. Miloval ale aktivní části: od seminářů až po různé participační aktivity. „Nesmírně jsem si užil všechny praxe (a nenáviděl jejich deníky),“ vzpomíná. Vystudoval sociální patologii a prevenci na Slezské univerzitě v Opavě a řízení volnočasových aktivit na pedagogické fakultě naší univerzity.

V pedagogice se ale ocitl daleko dříve – díky různým aktivitám ve farnosti, později v rámci spolku, který také trochu kvůli vlastní seberealizaci spoluzakládal. V Uherském Brodě, odkud pochází, pod jeho hlavičkou proběhlo nespočet akcí pro děti a mládež, programy pro dětské domovy, ale třeba i velké noční hry nebo „vzkříšení“ Dnů Komenského.

Podle něj je pedagogika buď povolání, nebo poslání. „S tím se člověk narodí a nemůže si pomoct. I kdyby ho jiné věci bavily srovnatelně a živily lépe, tak to musí dělat. Tak jsem to cítil a jinde bych byl nešťastný. Taky na to mám talent, jde mi to od ruky. Dokud svým klientům stačím (a v běhu při hrách už to tedy neplatí zcela) a dokud je bavím, mám pocit, že je dobře, že spolupracujeme,“ doplňuje.

Kromě krátké epizody v sociální práci se seniory ale vždycky pracoval s dětmi. Od roku 2016 profesně zakotvil v brněnském Středisku volného času Helceletka. Jeho práce spočívá v provázení dětí zájmovými kroužky a táborovými dny. „Snažím se, aby mohly objevovat, učit se, rozvíjet se. Do kroužků chodí účastníci každý týden a společně stavíme z lega, programujeme, rozhýbáváme roboty, budujeme architekturu v Minecraftu. Záleží na kroužku,“ vysvětluje Petr.

Součástí jeho práce jsou také tábory, které ho zaměstnávají v létě (ano pedagog volného času ani v létě nespí a nemá prázdniny) – několik příměstských realizuje přímo v Brně, na pobyťáky poté i s přihlášenou posádkou účastníků vyráží za čerstvým vzduchem – na Vysočinu.

Za výzvu pro volnočasovou pedagogiku považuje schopnost držet si povědomí o současných trendech a potřebách dětí. Neusnout a nedělat to „jako vždycky“. Nebabrat se v apokalyptických slovních spojeních „současná mládež“ nebo „tento svět“. Podle Petra je důležité pochopit „je to, jak to je“, přizpůsobit se. Hledat pedagogiku ve světech, které ji implicitně neobsahují. Hledat tvořivost v pasivitě.

Zároveň přiznává, že i když svůj obor zbožňuje a žije jím, je neustále potřeba hledat radost a sem tam si na ni posvítit. Jinak je to prý divočina.

„Radost je, že vás vaši malí klienti berou jako parťáka. Jako kolegu. Jako vzor. Jako někoho, komu se dá věřit. Radost je, když se vrací a i když už se nevrací, třeba pozdraví na ulici. Když už fakt dospělák někde v tramvaji řekne ‚Ahoj Peťo, já jsem Luďa z lega, vzpomínáš si?‘ Většinou nevzpomínám, ale radost z toho mám,“ usmívá se Sedlář.

Možná i někdo z vás, našich milých budoucích absolventů se touží nesmazatelně (pozitivně) propsat do volného času svých svěřenců. Petr pro vás má několik podnětů.

Především se nebojte. Děti to stejně vycítí a je to pak ještě horší. Znáte to, těžko na cvičišti (aka praxích) lehčeji na „bojišti“. Být autentický. Respektovat své malé kolegy. To vybuduje respekt oboustranný. Dovolit určitou míru „čurbesu“, sobě, klientům, svému předmětu. Sterilita, šílená kázeň a pověstný klid na práci žádnému heuristickému objevování nesvědčí. Vybrat si zaměstnavatele. A hlavně: pedagogové jsou nedostatkové zboží na trhu. Když se vám někde nelíbí, tak rozhodně neumřete hlady. Tak tam nebuďte.

„Dobré je také být ve volnočasové pedagogice namočený, jak je to jen možné už od začátku – přes skauty, přes spolky, přes synovce a neteře, sousedovic děcka. Zkoušet, testovat. Dívat se na pedagogiku jako na řemeslo. To se nedá vyčíst z knih (ale to není důvod je nečíst). Musí se vysedět, naběhat, nazkoušet. Přes nezdary, přes pokusy a omyly. Nejvíc mi pomohla důvěra lidí v mém okolí. Ta mne nakopla, osmělila,“ uzavírá Petr Sedlář.

*

Když si mohu vybrat, tak volím: vícedenní zážitkovou volnočasovou akci × jednodenní volnočasový workshop

Všecko potřebuje čas. I pracovat se zážitky. Radši jsem na kurzu než na workshopu.

Mám radši: kroužek robotiky × kroužek keramiky 

Keramiku jsem párkrát suploval. Robotiku pro nejmenší konstruktéry párkrát učil. 

Oceňuji snahu × vzájemnou důvěru

Oceňuji snahu, které se nejlépe daří v prostředí vzájemné důvěry. Jedno živí druhé. 

Myslím si, že: mají obecně děti čím dál více zájem o organizované volnočasové aktivity × zájem dětí o řízené volnočasoví aktivity spíše klesá

Tohle je tvrdá otázka, ke které nemám tvrdá data. Zájem dětí trvá. Bojujeme o něj ale s víc a víc sofistikovanou konkurencí.

Přeji si, aby: se segment zájmového vzdělávání ještě více rozvíjel × si ke kvalitně prožitému volnému času našel cestu každý

Jsme jenom jedna střepina v mozaice nabídky kvalitního trávení volného času. I když bych si přál, abychom rostli a garantovali kvalitu, volím druhou možnost. Je zásadnější.

pro redakci U21 zpracovala Nel Foberová

Foto: archiv Petra Sedláře