Ona nosí sluchadla a to WOW není

Naše bloggerka Kristýna Mariáková se ve svém blogu věnuje tématu života se sluchovým postižením z pohledu plně integrovaného neslyšícího člověka. Ve svém nejnovějším článku Kristýna mluví o své zkušenosti se sluchadly i o tom, jak je vnímá okolí. Sluchadla nejsou na rozdíl od brýlí stále vnímána jako normální pomůcka, a integrovaní neslyšící tak často musí snášet výsměch ostatních.

Sluchadla mně nevadí, vadí mi reakce ostatních. Ano, i nyní v roce 2021 nejsou digitální sluchadla vnímána optikou okolí jako normální kompenzační pomůcka. Přitom dioptrické brýle ano. Když člověk kompenzující zrakovou ztrátu dioptrickými brýlemi vejde do davu, nikdo si ho nevšimne. Není v očích společnosti divný. Dočká se dokonce pochvaly za super brýlové obroučky. Za to já se svými sluchadly v kupé nebo vagónu vynikám, protože má sluchadla nejsou Airpody. Takhle WOW nejsou.

Reakce okolí na má sluchadla (potažmo na sluchové postižení) jsou mým každodenním fascinujícím sociologickým fenoménem, který zkoumám celý život. Teda pokud na tento výzkum mám zrovna náladu. Když ne, rozpustím si vlasy – takhle má sluchadla totiž nejsou vidět. V osvětových programech velmi často šíří tezi, že sluchové postižení je neviditelné. Jak u koho. Pokud jste integrovaný jedinec, spolupracující každodenně se společností jako celkem, vaše sluchové postižení vidět je, a to velmi důkladně. A společnost Vám to také důkladně dá najevo a někdy Vám to také dá pořádně sežrat. Nejste totiž stoprocentním komunikačním partnerem, nemáte stoprocentní mluvu (mně dělá problém vyslovit např. písmeno Ř), nemáte stoprocentní porozumění v komunikaci (převažuje slyšení než porozumění), máte digitální sluchadla (popřípadě kochleární implantát) a ta WOW (oproti brýlím) nejsou. V soudobé informační a telefonické společnosti je sluchové postižení tou největší možnou překážkou.

Pokud jste integrovaný jedinec, spolupracující každodenně se společností jako celkem, vaše sluchové postižení vidět je, a to velmi důkladně. A společnost Vám to také důkladně dá najevo a někdy Vám to také dá pořádně sežrat.

Kolikrát se mi stalo, že když jsem někomu řekla, že jsem neslyšící, daný člověk ode mne hned utekl, začal na mě řvát nebo se mi vysmál. Paradoxně to byly (často) i reakce od vzdělaných lidí, v oblastech orientujících se na práci s postiženými. “Co to má ona na uších? Ona má sluchadla…*hahaha*,” řvala na mě a přes celou tramvaj skupinka dětí, když jsem si dovolila jet v tramvaji se sepnutými vlasy. Nešlo o nic víc, než jen o veřejný výsměch v tramvaji. Bylo mi nějakých 15 let a tato osobní story se mi vryla navždy pod kůži. Nereflektovala jsem ji v této době s nikým, než jen se mnou. Od té doby si každý den dávám velký pozor na to, kde a jak stojím. A v narvaném dopravním prostředku často automaticky rozpouštím své vlasy nebo se postavím tak, aby na mě nebylo tolik vidět, abych se dobrovolně nevystavila veřejnému ponížení či nějaké nechtěné pozornosti. Nejsem totiž ráda středem pozornosti. Kvůli sluchadlům jsem ČASTO, kvůli sluchovému postižení jsem VŽDY.

Já se za sluchadla rozhodně nestydím, stydím se za reakce ostatních, které mi dávají svým intenzivním očumováním či nevhodnými poznámkami pocit nepatřičnosti v daném veřejném prostředku a snad i v tomto státě či světě. Ale na druhou stranu moc dobře vím, že mám své místo na tomto světě. Vím, že to vše (ty reakce) mohu zkousnout jedině tak, že je vypustím z hlavy (ne že je budu v sobě trávit či živit) a přijmu tuto nezralost ostatních jako svébytnou součást života. Protože i já sama nejsem dokonalý tvor a nemám pochopení pro všechno. Také ztrácím trpělivost, empatii a nejsem znalá ve všech problematikách. Také ne vždy reaguji správně a svým nesprávným jednáním ovlivňuji život jiných.

Kolikrát se mi stalo, že když jsem někomu řekla, že jsem neslyšící, daný člověk ode mne hned utekl, začal na mě řvát nebo se mi vysmál. Paradoxně to byly (často) i reakce od vzdělaných lidí, v oblastech orientujících se na práci s postiženými.

Přemýšlím, jak můžeme docílit normalizace sluchového postižení? Asi nijak. Kategorie normality a abnormality jsou ve společnosti ustálené od nepaměti a pomůže nejspíš čas, stejně tak, jak se to povedlo kategorii osob kompenzující špatný zrak brýlemi. Nosit brýle je dokonce hipster. Počet neslyšících každým rokem dramaticky stoupá (kvůli všudypřítomnému akustickému smogu) a jednou jednoho dne bude zkrátka normální být neslyšící. A to bude fakt WOW.

Děkuji za čtení do konce a buďte opatrní.

Kristýna Mariáková