Je tu další příspěvek naší bloggerky Regíny Oczkové, mladé speciální pedagožky a maminky na rodičovské dovolené. Jak říká, mateřství jí změnilo pohled jak na školství, tak na rodiče dětí, s nimiž se setkává v praxi. To je také hlavním tématem jejího blogu: osobní výpověď o tom, jak mateřství ovlivnilo její pedagogické myšlení. Aneb jak to vypadá, když se učitelka stane mámou.
Výchova dětí nebyla nikdy jednoduchá. Každá doba měla své výhody a nevýhody. V minulém století byly běžně užívány praktiky a metody, které dnes nejsou tolik běžné, nebo jsou – převážně ve školách – zakázané. Z dnešního pohledu byli naši prarodiče vychováváni přísně, bez ohledu na osobnost dětí a jejich individuální potřeby. Pohlavky byly běžnou praxí nejen v domácím prostředí. Ve škole měl hlavní slovo učitel a žáci i jeho rodiče ho respektovali.
Naopak v dnešní době jsou děti hýčkané a opečovávané ze všech stran. Od tělesných trestů se naštěstí upustilo, alespoň v prostředí školy. Zároveň však postupně vymizel respekt a úcta k pedagogům. Učitelé mají své metody, jak si získat zájem dětí o výuku a jak si vytvořit s žáky zdravý vztah. S rodiči to však není vždy jednoduché. Děti doma často slyší věty typu „Co si to zase ta učitelka vymyslela? Za nás to nebylo a taky jsme vystudovali.“. Jak mají mít děti respekt ke svým učitelům, když ho často nemají ani jejich rodiče?
Naše babičky žily v domácnosti s dalšími členy rodiny, s maminkou, sestrou, švagrovou. O chod domácnosti se staraly společně, stejně jako o výchovu dětí. Když bylo potřeba pracovat na poli, vzaly všechny děti, ty malé uvázaly do šátku, a šly společně okopávat brambory. Dnes žijí mladé rodiny samy, často daleko od rodičů a prarodičů. Do výchovy si zasahovat nenechají a nepřijímají rady ostatních. Což je pochopitelné, každý si chceme své dítě vychovat po svém, udělat své vlastní chyby a najít si cestu, která vyhovuje nám. Rodiče a prarodiče nepotřebujeme tolik, jako tomu bývalo dřív. Informace si hledáme na internetu a rady prarodičů či odborníků pro nás nejsou dost dobré nebo se neshodují s naší představou. Kdežto na internetu najdeme vždy přesně to, co chceme, ale ne vždy potřebujeme.
Setkáváme se s tolika různými styly výchovy, že spousta z nás přemýšlí, zda děláme vše správně. Ublížím mu, když to zakážu? Rozmazlím ho, když teď povolím? Má dítě v pokojíčku dostatek montessori pomůcek, ačkoli vlastně doma žádné montessori přístupy neuplatňujeme? Ale na sociálních sítích to mají všichni, tak to určitě potřebuju taky. Říct svému dítěti „Ne!“ je skoro jako říct mu sprosté slovo. Nedostal k Vánocům málo dárků? Nebo není jich naopak až moc?
Výchova. Každý ji dělá, jak nejlíp umí a nedá se říct, kdo to dělá dobře a kdo špatně. Jsou hodnoty, které by děti měly znát, jako jsou respekt, úcta ke starším, základy slušného chování a další. Ale dokonalý rodič neexistuje. Ani dokonalý pedagog. Děti jsou naše zrcadla, tak jim nastavme takový obraz, jaký chceme, aby odrážely.
Commentaires