Naše studentka Dominika Krůlová se ve svém dnešním příspěvku tentokrát podělila o své zážitky z praxe v mateřské škole. V této bilanci svého již ročního pracovního poměru představuje každodenní radosti i strasti učitelky v mateřské škole.
Vůbec tomu nemůžu uvěřit, že už to bude v září rok, co učím v mateřské škole. Loňské jaro jsem se stresovala ze státnic, z toho že se budu stěhovat z kolejí do nového bytu a z toho, že mi téměř nikdo nereagoval na rozeslané životopisy (a to jsem jich posílala minimálně 30). Tak jsem si k této krásné příležitosti (kdy se mi vše splnilo, přesně jak jsem chtěla), řekla, že by bylo fajn napsat článek o tom, jak ten rok probíhal. A co mi práce učitelky v mateřské škole vlastně dává.
Byla půlka srpna a já byla stále bez práce a pouze po jednom pohovoru. Lehce jsem už tyto dny panikařila, protože účty se samozřejmě samy nezaplatí. Když v tom mi volá neznámé číslo, na druhé straně se ozve tak příjemný hlas, že jsem tomu sama nevěřila, že se to fakt děje a že mě ten „hlas“ zve na pohovor. O týden později jsem už seděla v ředitelně a věděla jsem, že to čekání a nervy stály za to. Stačilo pak už jen podepsat smlouvu a na konci srpna jsem vešla do své nové školky. Byla jsem tak šťastná, že se mi splnil můj sen. Nebyla jsem ani tak nervózní z toho, že nemám absolutně tušení, co všechno mě vlastně čeká. A možná právě proto to byl ještě větší adrenalin a výstup ze své bezpečné komfortní zóny.
S novou kolegyní jsme si padly do oka už ve dveřích a to samé s ostatními kolegyňkami. Bylo to skvělé. Jediné, co mi snad kazilo radost, bylo to šílené papírování (a teď se v tom vyznejte že, když jste to v životě nedělali). Takže jsme se doslova prodíraly všemožnými lejstry a administrativními záležitostmi. Jak se říká „hodí tě do vody a ty plaveš“, tak přesně takto jsem vypadala. Ale jelikož jsme holky šikovné, všechno jsme bez větších obtíží zvládly, vyzdobily jsme si třídu a už jen čekaly na to, jaké děti k nám 1. září přijdou.
Nebyla jsem ani tak nervózní z toho, že nemám absolutně tušení, co všechno mě vlastně čeká. A možná právě proto to byl ještě větší adrenalin a výstup ze své bezpečné komfortní zóny.
První dny jsem si začala uvědomovat, že se to opravdu děje, že si začínám žít svůj sen. Po několika dnech se bohužel vyskytl covid a naše třída musela být uzavřená, to se stalo ještě o pár týdnů později. Takže naše děti neměly absolutně šanci mít řádnou adaptaci. Každopádně jsme to nevzdávaly a dělaly vše proto, aby se děti ve třídě cítily, co nejlépe. Už se pomalu blížily Vánoce a my se těšily na první besídku, jenže opět přišel covid. Celé týdny jsme nacvičovaly a nic z toho, zcela upřímně to moji motivaci opět shodilo neznámo kam. Tak jsme alespoň udělaly s dětmi vánoční video, aby měly památku. Po Novém roce nás čekala řada krásných akcí, které nám už covid nevzal. Společně jsme si užili karneval, zahradní slavnost, školní výlet a spoustu dalšího. A samozřejmě jsme se během celého roku společně naučili hromadu nových věcí od vesmíru, přes zvířátka až po různé české tradice.
Spousta z vás si může myslet, že si ve školce jen hrajeme a sem tam něco dětem povíme. Jenže opak je pravdou. Být učitelkou je krásná, ale zároveň náročná věc. Chystáme neustále nějaké materiály, stříháme, lepíme, laminujeme, učíme se vše, co je k danému tématu potřeba. Protože když má dítě otázku, ve většině případů prostě nelze říct „nevím“, takže musíme mít přehled téměř o všem. Já osobně jsem pracovala i o víkendech, kdy jsem si v klidu dodělávala různé papíry a přípravy. Taky je tato práce o nekonečném hledání kvalitních materiálů a u plánování každé hodiny následujícího týdne (pokud jsem samozřejmě měla ranní, při odpoledních směnách si s dětmi většinou máme více času opravdu hrát).
Díky za moje skvělé kolegyně, za nejlepší vedení a hlavně Díky, že si můžu žít svůj sen.
Do toho se většinou každý den něco semele – dítě se pozvrací, má teplotu či se v lepším případě počůrá, má ubrečený den nebo naopak nemá náladu a odnáší to všichni kolem a vy musíte dobře reagovat, do toho plánujete další akce na nadcházející týdny, vyplňujete diagnostiku ke každému dítěti, píšete hodnotící listy, řešíte neustále nějaké věci s rodiči. A když se konečně zavřou dveře a odcházíte domů, stejně ještě píšete kolegyni, co je potřeba udělat, co se například na odpolední směně stalo, a přemýšlíte co a jak na další den.
Možná, že časem to nebude tak uspěchané a budu mít i více volnějších víkendů (smích). Každopádně tento rok jsem na sebe opravdu pyšná, jak jsem všechno zvládla, a to bez kapky zkušenosti. Díky za moje skvělé kolegyně, za nejlepší vedení a hlavně DÍKY, ŽE SI MŮŽU ŽÍT SVŮJ SEN. NEMĚNILA BYCH.
Takže jen takový malý little reminder – i když je to hodně těžké a už si myslíš, že se k tomu cíli nedostaneš, pokračuj, protože si vždycky blíž než si byl včera. A jak vidíš, můj milý čtenáři, sny se opravdu plní.
S láskou Domi
Comments