Autor hitů, v nichž sází na autentický humor a životní situace. Zpěvák s titulem Objev roku v anketě Zlatý slavík 2021, který o rok později získal v téže kategorii i nominaci na hudební Cenu Anděl. A taky doktorand katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého a nový král Olomouckého majálesu UP. Královskou korunu převzal a poté i zazpíval Michal Horák.
Letošní Olomoucký majáles UP během nabitého třídenního programu na dvou scénách (Zbrojnice a Konvikt) posluchačům nabídl divadlo, workshopy, besedy, hospodský kvíz a samozřejmě i koncerty. Nádvoří Zbrojnice přivítalo i Michala Horáka, doktoranda Pedagogické fakulty UP, nového krále Olomouckého majálesu UP, úspěšného písničkáře, jehož písně na YouTube přesahují úctyhodnou hranici jednačtyřicet milionů zhlédnutí. Jeho specifický přístup k hudbě oslovuje posluchače všech cílových skupin. Jak se k hudbě dostal a co ho v tvorbě inspiruje? Odpovědi nejen na tyto otázky nabízíme v krátkém rozhovoru.
Michale, kdy se stalo, že jste v sobě objevil hudebníka?
V tom, co budu dělat, jsem měl jasno odmala. Na klavír jsem se doma pokoušel hrát už ve třech letech. Nikdy jsem vlastně netíhnul k ničemu jinému, než bylo divadlo a hudba. Vzpomínám si na církevní základní školu v Hradci Králové, kde byla moc hodná řádová sestřička. Ten, kdo tehdy nechtěl být v družině, mohl s ní cvičit na klavír. A tak jsem toho využil a cvičil. I na základní umělecké škole jsem však hrál tak, že jsem si písničku nejprve naposlouchal, jak ji hrála vyučující a pak ji zahrál podle sebe. Paní učitelka občas poznala, že jsem hrál něco jinak, ale louskat noty mě zhruba do patnácti let nebavilo. Svět hudební nauky jsem objevil a cestu k ní si našel až někdy v šestnácti díky učiteli a jazzmanu Radku Škeříkovi. Jemu dnes vděčím za mnohé, díky němu jsem se do hudební nauky zamiloval.
Ze základky jste se přesunul na gymnázium. Nikdy jste nepomýšlel na konzervatoř?
Ne. Hudbě jsem se věnoval po svém. Písničky jsem skládal už jako gymnazista a po maturitě jsem šel studovat na Pedagogickou fakultu UK v Praze, Učitelství pro první stupeň. Do doktorského studia na Univerzitu Palackého jsem pak nastoupil s tím, že bych se chtěl věnovat mezipředmětové edukaci hudební výchovy spojené s jinými předměty. A taky jsem si chtěl vyzkoušet bydlet v Olomouci, kterou jsem vždycky miloval. Už během prvního roku studia jsem však zjistil, že bych daleko více než v mezipředmětové edukaci mohl říct právě v hudební nauce. Tu teď společně s intonací učím jen o něco málo mladší studenty, než jsem já.
Pro mou životní rovnováhu je hodně důležité mít svou činnost rozprostřenou na více místech. Kolotoč hudebního světa, koncertování, vystupování je neustálý adrenalin. Výuka mi přináší něco jako zdravé uzemnění, je to činnost, která má smysl.
Hudba vás živí, chcete také učit?
Pro mou životní rovnováhu je hodně důležité mít svou činnost rozprostřenou na více místech. Kolotoč hudebního světa, koncertování, vystupování je neustálý adrenalin. Výuka mi přináší něco jako zdravé uzemnění, je to činnost, která má smysl. Takže ano, učit bych chtěl, ale co bude, to vlastně nevím…
Kde pro svou tvorbu hledáte inspiraci?
Ve svých zkušenostech. Když se mi něco přihodí, stává se, že mám potřebu se o zkušenost podělit. Možná i proto, že si myslím, že lidé budou na danou situaci nahlížet podobně. Kupu takových zkušeností mám ze studijního prostředí. Pak čerpám i z různých historek, které se přihodily známým. Většinou pak vyprávěnou příhodu stáhnu v písničce na sebe, aby byla autentičtější. Inspiraci hledám i ve folkloru vesnice, z níž pocházím. K těmto typům historek se většinou dostávám díky tátovi, který je sbírá od starousedlíků. Jsou kouzelné a často i vtipné a já si říkám: jestli o tom nenapíšu já, tak už asi nikdo.
Co dnes vnímáte jako váš úspěch?
Asi bych mohl mluvit o třech CD, na jejichž vzniku jsem spolupracoval s partnery, kterých si velmi vážím. Například ve spolupráci s Janem Steinsdörferem, klavíristou z Chinaski, a Janem Vávrou, dvorním textařem Ewy Farné, vzniklo mé třetí album. Spolupracoval jsem také s jedním z nejvyhledávanějších producentů Filipem Vlčkem, v jehož studiu jsme točili. Osobně však za úspěch spíš považuji jiné věci. Například to, že se mi stane, že za mnou někdo po koncertě přijde a řekne mi, že hudbu začal dělat právě díky mně. Jako úspěch vnímám i to, že mám na koncertech plno, že lidé moje písničky znají. To se totiž nestane za rok, je to výsledek dlouhodobější práce.
Text: Žurnál UP
Foto: Žurnál UP
Comments