Naše bloggerka Sylva Kočí, píšící na portále Učitel21 většinou o autismu, se tentokrát zaměřila na školský systém. Jak říká, její příspěvek možná rozvíří stojaté vody, protože je kritický. Vůči čemu? Vůči systému, vůči soutěžení, lavicím a stresu. Možná by totiž stačilo málo a ve škole bychom se všichni cítili lépe…
Školství má svůj systém… stát má také svůj systém… náš život obvykle zapadá do těchto a jiných systémů a my o tom zas tak moc nepřemýšlíme. Nebo od určitého věku nepřemýšlíme??
Nedávno mě můj 19letý syn zapáleně přesvědčoval o tom, že on se tomuto systému nepřizpůsobí. Byl rozčilený a bylo vidět, že si svou představu o životě nenechá vzít. Kéž by. Kéž by si každý z nás dokázal udržet svoje představy o životě i navzdory systému… Je pravda, že syn bojoval se školským systémem téměř od 1. třídy. Škola ho nebavila a on z nudy dělal občas alotria. Výborných výsledků dosáhnul zatím jen 2 ×. Poprvé u přijímacích zkoušek na střední školu (to byla jeho 1. motivace k učení) a podruhé se to děje teď, ve 4. ročníku před blížící se maturitou (jeho 2. motivace se učit za celých 13 let vzdělávání). No a pak jsou tu mé dvě dcery, které celou jejich školní docházku motivují k učení více méně jen známky… A tak se ptám: „Není tohle všechno jaksi málo?“, „Není tohle sakra málo?“, „Jak dlouho budou děti ve školách motivovány pouze známkami?“, „Jak dlouho se tam budou nudit?“, „A kolik z nich se bude bát chodit do školy?“.
Děláme zásadní chybu, když ve školách podporujeme soutěžení. Jsem přesvědčená, že je to něco, co blokuje kreativitu a produkuje do naší společnosti obrovské množství lidí, kteří neumí s láskou přijmout sami sebe, mluví o sobě s despektem a nevěří ve své schopnosti.
„Opravdu tedy pomáháme měnit svět vzdělávání?“, „Co ve skutečnosti děláme, abychom tyto přežité školské stereotypy změnili?“.
Dovolte mi tedy dnes několik třaskavých myšlenek, které chtějí ven, doufajíc, že tam v prostoru narazí na jiné myšlenky jiných lidí a třeba se z nich nakonec strhne lavina, která smete i pár kostlivců.
Takže hned zkraje… jedna má rebelující část si myslí, že děláme zásadní chybu, když ve školách maximálně podporujeme soutěžení. Jsem přesvědčená, že je to něco, co blokuje kreativitu a produkuje do naší společnosti obrovské množství lidí, kteří neumí s láskou přijmout sami sebe, mluví o sobě s despektem a nevěří ve své schopnosti. Soutěžení je navíc první schůdek dlouhého schodiště, na jehož konci jsou války a zabíjení. Pevně věřím tomu, že kdybychom soutěžení ve školách minimalizovali, tak by se obrovsky proměnilo klima v celé společnosti. Protože kdo se nemusí srovnávat, ten si v sobě nenese strach. A kdo nemá strach, ten se snadno plní láskou, žije podle svých představ, nemusí nic maskovat, nepředstírá, ale je sám sebou a ví, jak naložit se životem.
Další moje rebelující část přemýšlí o způsobu výuky. Není nám už dlouho nápadné, že mnohé požadavky ve škole jsou vlastně snadno zvládnutelné jen pro pečlivé typy holčiček? A proč se stále učí frontálně v lavicích? Zkusme se spolu zamyslet nad jednoznačným faktem, že nejsme evolučně stvořeni k dlouhodobému sezení. Proč vlastně na lavicích tolik trváme? Každý z nás přece nesčetněkrát zažil na vlastní kůži, jak snadno nás takové sezení vyčerpá. Alespoň v některých školách v Kalifornii už s tímto faktem pracují a lavice tam prostě vůbec nemají. Ve třídách najdete pouze koberec, polštáře a podél zdí něco na způsob barových pultíků, kde si žáci mohou (ale nemusí) ve stoje udělat poznámky… A s tím souvisí i současné výzkumy na poli lidské pozornosti, které říkají, že i dospělý neudrží plnou pozornost déle než 25 minut. Ale existují i jiné výzkumy, které tvrdí, že je to mnohem méně. A abychom po ztrátě naší pozornosti byli schopni znovu vnímat, musíme nastartovat naši vůli… Proč tedy vyžadujeme soustředění po dobu 45 minut?? Proč cíleně nezařazujeme aktivity, které umí mozek v krátké chvíli zrelaxovat?
A na závěr to úplně nejpodstatnější. Proč se v našem školském systému nezaměříme na to, aby se každé jednotlivé dítě ve třídě cítilo opravdu v bezpečí? Přece dobře víme, že když se necítíme bezpečně, tak se ocitáme ve stresu a v takovém okamžiku zůstávají jedinými dostupnými oblastmi v mozku mozkový kmen a mezimozek. Tyto části aktivují reakce přežití. V takové chvíli není možné plně využívat podkorové oblasti mozku, nejsme tedy schopni se na učivo dobře soustředit, natož abychom si je zapamatovali. A nalijme si čistého vína. Kdo jiný než učitel může vytvořit skutečně bezpečné prostředí ve třídě? A pokud učitelé neví, jak na to, naučme je to už na vysokých školách!
Tak si říkám, že informací k tomu, abychom ve školství nastavili něco více funkčního, máme už dost. Teď se jen nebát. Pravda, vyrostli jsme v prostředí, kde se neustále soutěžilo a vlastně stále soutěží. I přesto, anebo právě proto… Buďme odvážní a nenechme strach, aby nás ve školství (ale i jinde) brzdil. Kde jinde než ve škole můžeme měnit svět?
Sylva Kočí
Comments