Ve svém nejnovějším autorském dialogu se naši bloggeři zamýšlejí nad konflikty, a to nejen nad tím válečným na Ukrajině, ale i nad všemi v našem každodenním životě. Přečtěte si další příspěvek blogu zajímavého tím, že jde o společný blog dvou autorů. Hana Vacková a Jiří Vymětal – zkušená středoškolská učitelka z prestižního gymnázia a její někdejší žák, který sám je dnes nejen učitelem, ale i úspěšným ředitelem základní školy. Originální dvojice bloggerů, pro které je učitelství posláním a životním stylem. Jak říkají, společné psaní je pro ně způsobem reflexe vlastního pedagogického počínání a taky svého druhu terapií. Oba totiž berou svou práci vážně, kladou si důležité otázky a prostřednictvím psaní a vzájemného dialogu na ně hledají odpovědi.
Začnu tím, čím Jirka končí. Už před válkou na Ukrajině jsme opustili otázky, jak přemýšlet nad ostatními, čím jim udělat radost, začali jsme se chovat. Jak kolečka dobře fungujícího stroje. Přitom je nad slunce jasné, že mnohem více v životě záleží na tom, jaký je tým, jak je nakloněn spolupráci, jak se dovede naladit, a tím pádem dokáže pomáhat sobě navzájem. Možná se to lépe daří tam, kde chování přináší firmě konkrétní zisky, konkrétní peníze. Co ale ve školství? Vždyť tam o nic nejde… A kdo nic neumí, přece učí.
S relativizováním všeho a všech jsme se dostali ke zpochybnění základních lidských hodnot, jako je charakter člověka, lidskost, laskavost.
Ta hrozná nespravedlivá válka, která donutila k útěku miliony lidí, v nás začala znovu probouzet altruismus.
Na čem nejvíc v této době záleží? Na pomoci, na sociálním cítění, na lidském úsměvu, na objetí. Před Ukrajinou jsme to s materiálním racionalismem začali přehánět. Je potřeba být té nejmladší generaci příkladem, že nám srdce nezatvrdla a že jsme přes známky a hodnocení přestali vidět to nejdůležitější na světě. Lidskou laskavost, pomoc, otevřenou náruč.
Kéž nám to ještě nějaký čas vydrží. S úctou ke všem mým kolegům a kamarádům, kteří nezištně na všech frontách pomáhají.
Jak říká můj oblíbenec Robert Fulghum: „Kdyby mi všechno bylo úplně jasné, trávil bych život v hrozných úzkostech a bál bych se, že se ztratím. Ale protože všechno a cokoliv je vždycky možné, zázrak nikdy není daleko a divy stále přicházejí.“
Hana Vacková
Commentaires