Prostřednictvím muzikálu ELA!, jenž měl premiéru 3. května, vzdává činohra Moravského divadla Olomouc hold Elišce Junkové, bezesporu nejslavnější olomoucké rodačce, věhlasné automobilové závodnici. Autorské hudbě, jakož i celému hudebnímu nastudování nového díla se více než rok věnoval Filip Tailor, občanským jménem Krejčí, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého.
Po úspěšných Božích mlýnech se činohra Moravského divadla Olomouc opět vrací ke svým kořenům, na Hanou. Pomyslně se chystá poklonit nejslavnější olomoucké rodačce, Elišce Junkové, automobilové závodnici, která platila za nejrychlejší ženu světa a dodnes je hodnocena jako nejúspěšnější automobilová závodnice všech dob. Její nelehký život i zářivou závodní kariéru zmapoval v nově vzniklém muzikálu svým autorským textem Tomáš Syrovátka. Hudbu pro uvedené dílo vytvořil Filip Tailor, člen katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. ELA! obsahuje sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé jsou instrumentální. Podle skladatele Filipa Tailora, jenž před světovou premiérou tohoto muzikálu poskytl Žurnálu Online krátký rozhovor, probíhaly práce na kompozici díla od léta 2023.
Můžete komentovat, jak jste se dostal právě k této práci? Jaký je za tím příběh?
První impulz přišel od režiséra Romana Vencla, uměleckého šéfa činohry Moravského divadla Olomouc, s nímž spolupracuji dlouhodobě. Autorský muzikál byl pro nás ale novinka. Původně jsme totiž předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál. Pro mě z toho vyplynula daleko větší náročnost na koherenci hudebních čísel, motivicko-tematickou provázanost a spoustu dalších aspektů navíc. Měl jsem na tuto práci zhruba rok, to je přiměřená doba, a tak jsem se pustil do práce…
Zásadním zdrojem inspirace k tomuto muzikálu bylo hudební paradigma Jaroslava Ježka a George Gershwina. Máte k této hudbě osobní, specifický vztah?
Jako hudebník, který interpretačně vychází z klavíru, mi vždycky byla Gershwinova i Ježkova hudba blízká. Bugatti step, kterému byla Eliška Junková Ježkovi inspirací, jsem hrál už na základní umělecké škole a byl jsem jím fascinován. S Gershwinovou hudbou jsem se rovněž setkal díky své skvělé klavírní učitelce Miriam Sychrow, která do mého repertoáru řadila skladby jak autorů vážné, klasické hudby, tak jazzu. A právě Gershwin i Ježek disponují vzácnou schopností, která mě upoutala už dávno, a tou je schopnost funkční syntézy vlivů klasické hudby, jazzu, ale i populární hudby a ryzího, řekněme až písničkářství. Nejen že oba byli schopní zkomponovat hodnotnou, hutnou kompozici v klasickém paradigmatu moderní vážné hudby 20. století, ale zároveň dokázali vymyslet jednoduché, avšak osobité melodie, které se lidem vryly do paměti, které si mohli zpívat a které se staly jazzovými standardy, či prostě a jednoduše „zlidověly“. Tento fenomén mě fascinoval i v hudební disciplíně, které jsem se věnoval v dizertaci, hudební analýze uplatňované na poli progresivního rocku. Fascinovala mě schopnost skloubit aspekty „klasiky“, „vysokého umění" a zároveň dravosti a nespoutanosti rockové hudby, jako v případě Keitha Emersona nebo Freddieho Mercuryho. A právě tuto devízu vnímám jak u Ježka, tak Gershwina. Podle zdrojů, které jsem v rámci přípravy prostudovával, byl právě pro syntézu klasiky a jazzu Jaroslav Ježek okouzlen Gershwinovou legendární kompozicí Rhapsody in Blue.
Původně jsme předpokládali, že půjde, podobně jako v případě Božích mlýnů, o činohru s písněmi. Jakmile jsme si ale písňové texty a libreto Tomáše Syrovátky přečetli, bylo jasné, že máme před sebou materiál na plnohodnotný muzikál.
A jaký pak máte vztah k automobilismu? Je vám blízký příběh Elišky Junkové?
Příběh, který napsal Tomáš Syrovátka, může být blízký všem, protože je přesahový. Otázky hledání a prosazení vlastní identity, role jedince ve společnosti, role ženy a muže v dávno minulé versus dnešní společnosti, to jsou témata, se kterými se může identifikovat každý, i já. I pokud se ale na toto téma podívám užším aspektem, čistě motoristickým, tak i ten je mi blízký. Jako malý kluk jsem byl fascinován supersporty, sledoval jsem formuli 1, maloval jsem si své vlastní designy sportovních automobilů a sledoval jsem bedlivě závod o nejrychlejší auto planety. Později, když jsem „přičichl“ k hudbě, jsem tento koníček trochu upozadil. Koupit si ale někdy nějaké rychlé auto je pořád jeden z mých menších snů. Mým favoritem je Jaguar!
Komu je představení určeno? Koho by mohlo, mělo oslovit? Jinými slovy, koho byste na představení pozval především?
Muzikál ELA! v sobě snoubí nejen biografické prvky ze života Elišky Junkové, ale i celou řadu původních autorských písní, které obohacují či přímo doplňují děj. Nejde o životopisné drama, ale o hudební komedii, inspirující se životem a sportovními úspěchy první dámy automobilového sportu. Její osobnost je zde ztvárněna dvěma "já", zkušenější, starší Elou, v podání skvělé Vlasty Hartlové, která je vypravečem a ukazuje osobnost Elišky Junkové v barvách a širším kontextu, a tím průbojnějším, mladším "já" v podání fantastické Natálie Tichánkové, zakladatelky a frontmanky skupiny Natálie Tichánková&Good,ve které mám tu čest působit, a jejíž členové nahráli veškeré rytmické party celého muzikálu. Natálie ovládá muzikálový obor vzácně vyrovnaně nejen ve všech jeho tří složkách (herectví, tanec, zpěv), ale i z teoretické roviny (v době pandemie covid-19 vedla pro naši katedru hudební výchovy několik specializovaných online přednášek).
Tyto dvě rozdílné stránky osobnosti Elišky Junkové jakoby reprezentovaly skloubení právě těch dvou navzájem vzdálených hudebních sfér, jak jsem o nich mluvil v souvislosti s Gershwinem, Ježkem, Emersonem či Mercurym a vzájemně se skvěle doplňují v jeden dokonalý celek. Jak už jsem naznačil, příběh je zpracovaný s přesahem. Může se v něm najít kdokoliv. I fanoušci motorismu si přijdou na své. Už jen proto, že na scéně figuruje plně funkční replika Bugatti T35, se kterou Eliška Junková jezdila, a to v měřítku 1:1. Je dokonce začleněná v úžasných choreografiích Petry Procházky Parvoničové. Co se týká hudebních žánrů, z nichž jsem kompozičně a aranžérsky čerpal, kromě vlivů jazzu a klasického dnešního muzikálu broadwayského střihu, zazní skladby laděné, podobně jako u Ježka či Gershwina, do blues, nebo dokonce rhythm & blues a rock’n’rollu. Bez nadsázky se tedy dá říct, že na své si přijdou úplně všichni. Rád bych na představení pozval zejména diváky, kteří jsou, podobně jako já, hrdými olomouckými patrioty, protože Eliška Junková je jednou z těch úplně nejslavnějších olomouckých rodáků, jestli ne tou vůbec nejproslulejší. Její jméno je známo po celém světě. Inscenace vypráví její příběh v očích Tomáše Syrovátky, v uších mých a v režijním pojetí Romana Vencla.
Text: Žurnál UP
Foto: Žurnál UP
ความคิดเห็น