Rozhovor vychází v návaznosti na Zlaté promoce uskutečněné na PdF UP v roce 2019. Vyzpovídali jsme několik zlatých absolventů a absolventek a nechyběla mezi nimi ani dlouholetá osobnost fakulty doc. Marcela Musilová. Rozhovor vznikl v roce 2020.
Pro Vás byly Zlaté promoce, paní docentko, jistě jiné než pro ostatní hosty. Vždyť Vy jste tu na pedagogické fakultě doma, působíte zde od 90. let a patříte k nepřehlédnutelným osobnostem fakulty. Jak jste promoce po 50 letech prožívala?
Když jsem se dověděla od kolegyně Aleny Opletalové, vedoucí Centra celoživotního vzdělávání, že chystají zlatou promoci právě ročníku, kdy jsem sama promovala, se zájmem jsem průběh příprav sledovala. Nahlížela jsem zvědavě do seznamu přihlášených své aprobace, „chlapce“ jsem si vybavovala, ale ve jménech „děvčat“ jsem se neorientovala. Na obřad i setkání jsem se proto velmi těšila. Ale abych nebyla jen pasivní účastník příprav, záhy mne organizátorky požádaly o promluvu za studenty naší skupiny. Přijala jsem a začala přemýšlet, jak svůj projev koncipovat. Nakonec jsem se ponořila do vzpomínek na naše studijní léta a domnívám se, že se podařilo zúčastněné posluchače také přenést do časů let šedesátých. Dokonce mi některé spolužačky po vyslechnutí řekly, že potlačovaly slzy. Musím se přiznat, že jsem si z tohoto důvodu projev několikrát četla nahlas, abych se při vystoupení sama nedojímala – nad tím, co bylo a už dávno není…
Překvapila Vás některá setkání po letech? Nebo jste s někdejšími spolužáky v kontaktu?
Od studijních let udržuji kontakt se spolužačkou Lídou, po celou dobu jsme se vzájemně informovaly o sobě, rodině, ale navštěvovaly se – vzhledem k bydlišti – zřídka. Po nástupu na fakultu jsem v rámci dalšího vzdělávání vedla semináře pro ředitele škol na mnoha místech Moravy, proto jsem se občas setkala s některými spolužáky. Při té příležitosti jsme si vyměnili informace o dalších, o kterých jsme věděli, kde žijí a co dělají.
Na zlaté promoci se nás sešlo téměř 20 a první setkání bylo zábavné, protože jsme se většinou neviděli těch 50 let, takže jsme se museli navzájem představovat. Po obřadu jsme se při občerstvení sesedli do kroužku a povídali a poslouchali. Většina spolužáků zůstala v učitelské profesi, někteří se stali řediteli škol či zástupci, ale většina je už v důchodu. Nejstarší spolužák Zdenek (80) se promoce neúčastnil, ale víme, že působí jako významný znalec v oboru mineralogie. Nakonec jsme využili nabídky navštívit bývalou fakultu a potom jsme ještě někteří pokračovali v povídání v restauraci a rozešli se až večer. Závěr byl ovšem takový, že by bylo hezké se sejít za rok znovu a že bych to měla zorganizovat, když tady bydlím!
Jak jste se vlastně dostala ke studiu učitelství a k učitelské profesi?
Narodila jsem se na Valašsku, kam moji rodiče, jako mladí učitelé, přišli za války, každý z jiné části Moravy, a už zde zůstali. Otec se stal později ředitelem vesnické školy, maminka učitelkou na téže škole, oba mne učili, ve škole jsme bydleli a nikdy jsem nechtěla být učitelkou…
Pak jste se jí přece jen stala. Jak k tomu došlo?
Absolvovala jsem osmileté základní vzdělání a potom tři roky na jedenáctiletce, takže jsem maturovala v 17 letech. Nebyla jsem plnoletá a ve výběru vysoké školy mne rodiče zcela nasměrovali, i přes mé touhy studovat něco jiného, ke studiu učitelství v oblasti přírodních věd. Byla jsem přijata ke studiu přírodopisu a zeměpisu na Pedagogickém institutu v tehdejším Gottwaldově, ale záhy byly přírodovědné obory převedeny do Olomouce, kde jsem v roce 1963 zahájila studium.
Zlaté promoce se odehrály v současném sídle fakulty na Žižkově náměstí, v době, kdy jste nastoupila ke studiu, ale fakulta sídlila na dnešním Žerotínově náměstí, v objektu zrušeného semináře poblíž kostela sv. Michala. Jak se vám v této budově studovalo?
Pedagogický institut byl umístěn do bývalého kněžského semináře, což byla rozsáhlá budova, která nám, studentům, poskytovala vše. Zde jsme měli učebny, ubytování i stravu. Ubytování pro dívky bylo na tzv. ochozu, neposkytovalo žádné soukromí, protože v pokojích nás bydlelo mnoho, zpravidla deset, ale byly pokoje i pro dvacet děvčat. Chlapci bydleli pohodlněji v pokojích, které dříve obývali seminaristé, to znamená po dvou nebo po třech. V budově byly také posluchárny, takže se někdy stávalo, že jsme na výuku dobíhali v pantoflích těsně před našimi vyučujícími. Posluchárny byly otevřeny stále, využívali jsme je často i večer ke studiu, povídání s kolegy a hlavně před zkouškami při společném opakování. V tu dobu vznikala mezi námi přátelství, která u některých přetrvala až do současnosti, jako důležitá životní hodnota.
Naši učitelé byli přísní, ale laskaví, seznamovali nás nejen se světem svých vědních oborů, jezdili s námi na odborné exkurze, na brigády a sportovní kurzy. Pokud to srovnávám s dnešní situací, musím říct, že se o nás naši učitelé zajímali, bylo mnoho příležitostí k výměně názorů i běžnému povídání… Byli jsme si, studenti a učitelé, lidsky blízcí.
Vzpomínáte si na Vaše tehdejší pedagogy a na to, jak Vás ovlivnili?
Vzpomínám na mnohé naše učitele. Tehdy jsme měli ročníkového a skupinového učitele. Naši studijní skupinu vedla vzácná paní docentka Jindřiška Němcová, která nás, mimo jiné, také provázela přes úskalí mineralogie. Zejména na katedře přírodopisu jsme měli výborné učitelské vzory, mezi kterými musím jmenovat tehdy odborné asistenty Stanislava Laichmana, Vojtěcha Kráčmara, Bronislava Hlůzu, Jiřího Vageru a z dalších kateder zejména Miloslava Cardu, Františka Homolu, Karla Staroštíka, Jiljí Špičáka, Drahoslavu Voborskou-Hřivnovu a Libora Míčka… Byli přísní, ale laskaví, seznamovali nás nejen se světem svých vědních oborů, jezdili s námi na odborné exkurze, na brigády a sportovní kurzy. Pokud to srovnávám s dnešní situací, musím říct, že se o nás naši učitelé zajímali, bylo mnoho příležitostí k výměně názorů i běžnému povídání… Byli jsme si, studenti a učitelé, lidsky blízcí.
Hovoříme o období 60. let, která přinesla nejednu společenskou změnu. Vzpomenete si, jak jste toto období prožívala?
Ve druhém roce našeho studia, v roce 1964, byl Pedagogický institut změněn na Pedagogickou fakultu a začleněn mezi další fakulty Univerzity Palackého. V roce 1964 jsme také zažili – po mnoha letech první – studentský majáles, kterého jsme se my, studenti kombinace přírodopis – zeměpis účastnili v kostýmech z doby Jiráskovy Filosofské historie. Jako doklad toho, jak nám to tehdy slušelo, uchováváme mnozí z nás fotografie. Město nám patřilo celý den i noc, bylo to pro nás úžasné, nezapomenutelné.
V prvním ročníku jsem měla stále myšlenky na opuštění studia učitelství, „utíkací“ tendence však zmírňovalo to, že svoboda studia v polovině šedesátých let mi umožňovala navštěvovat i přednášky mimo obor a na jiné fakultě, což mi velmi vyhovovalo. Také aktivity studentského života té doby mne utvrzovaly v tom, zůstat na místě. Subjektivně musím říct, že při praxi, která probíhala ve škole Komenium a následných rozborových hodinách, moje výstupy oboroví didaktici chválili, aniž by věděli, že jsem moc chuti do profese neměla.
Po třetím ročníku studia jsme nastoupili na roční praxi do škol a teprve po jejím absolvování jsme složili státní závěrečné zkoušky. Tímto nám definitivně skončil studentský život a rozešli jsme se na tzv. umístěnky po celé Moravě, vstříc životu, který se před námi otvíral nejen v profesi, ale také v soukromí.
Vy i Vaši někdejší spolužáci zmiňujete jako důležitý mezník roční praxi, která tehdy byla součástí profesní přípravy učitelů. Jak vlastně byla tato praxe koncipována?
Oficiální název byl Řízená praxe, na kterou jsme byli umístěni, nezávisle na bydlišti, proto škola měla povinnost zajistit praktikantům ubytování. Často bylo místo v pohraničí, kde chyběli učitelé. Dostali jsme běžný úvazek, ale zároveň uvádějícího učitele, který s námi, podle potřeby konzultoval, ale nebyl s námi ve výuce přítomen. Vedle výuky jsme se museli věnovat také studijní přípravě. V průběhu praxe jsme absolvovali dvě zkoušky, a to: Školní předpisy a Školní hygiena. Psali jsme diplomovou práci a chystali se na státní zkoušky, které proběhly počátkem června.
Sama za sebe však musím sdělit, že jsem se ve třetím ročníku vdala a při nástupu na praxi jsem byla těhotná a splnila jsem pouze jeden měsíc praxe. Potom jsem studium na rok přerušila. Následující rok došlo k reorganizaci a čtvrtý ročník už probíhal na fakultě a praxe v letním semestru trvala jeden měsíc.
O řadu let později jste na fakultě sama vedla centrum praxí. Lze srovnat tehdejší praxi a tou dnešní? Nebylo by zavedení podobné roční praxe odpovědí na časté výtky, že je studium učitelství s praxí málo propojeno?
Praxe souvisí s celým systémem přípravy na profesi. Současné strukturované studium tomu neprospělo. Je zaveden model praxí souvislých, a to 3 týdny v prvním ročníku navazujícího studia a 4 týdny ve druhém. Při přípravě strukturovaného studia jsem vytvořila pro 3ročník bakalářského studia metodiku a příručku předmětu Asistentská praxe, později se předmět přejmenoval na Praxi v edukačním procesu, což trvá doposud. Jeho význam spočívá v přípravě na souvislou praxi v případném navazujícím studiu.
Jaké byly Vaše další osudy po promoci? Ovlivnil je 21. srpen 1968?
V průběhu studia jsem se vdala, promovala jsem v roce 1968, vrcholilo tehdejší „pražské jaro“. Manžel v tomto roce nastoupil na pedagogickou fakultu jako odborný asistent na katedru psychologie, ovšem normalizace na počátku sedmdesátých let zapříčinila, že ho na jaře 1971 propustili jako nevhodného k výuce socialistické mládeže… a – což bylo tehdy skoro nemyslitelné – byl týden bez práce. Nakonec ji našel v dělnické profesi. To už jsme měli dvě děti. Od roku 1968 jsme několikrát přemýšleli o emigraci – jako o možnosti řešení situace, která se nám jevila často beznadějná. Ale oba jsme měli mladší sourozence a s ohledem na ně a na rodiče jsme to zamítli, protože jsme věděli, že by na naše rozhodnutí doplatili. Přestože manžel hledal místo psychologa v mnoha zařízeních, trvalo víc jak rok, než ho přijali na psychiatrické oddělení jedné léčebny v pohraničí. V místech vystěhované německé vesnice zřídili v padesátých letech jednu z prvních protialkoholních léčeben, kde začal pracovat – a já s dětmi jsme ho následovali. Byl to tzv. konec světa, kde se učitelé často střídali, proto jsem místo lehce získala, ale ředitel mne přivítal slovy: „My víme, proč jste zde, a my si vás pohlídáme.“
Mrzelo Vás a Vašeho muže, že jste museli z Olomouce odejít? Jak jste tuto náročnou a nespravedlivou situaci prožívali?
Když se nad touto dobou zamýšlím a vzpomínám nyní, musím říci, že to bylo východisko ze složitých životních podmínek. Od srpna roku 1968 jsme několikrát přemýšleli o emigraci – jako o možnosti řešení situace, která se nám jevila často beznadějná. Ale oba jsme měli mladší sourozence a s ohledem na ně a na rodiče jsme to zamítli, protože jsme věděli, že by na naše rozhodnutí doplatili. Proto jsme volili tuto cestu jakési „vnitřní emigrace“. Sama za sebe vím, že jsem se do toho kraje netěšila, dlouho jsem si zvykala, ve škole mi zpočátku hodně znepříjemňoval život zmíněný ředitel. V pozitivním přístupu ke škole mne však udržovali žáci a někteří kolegové. A také vím, že naše děti tam prožili pěkné dětství na vesnici.
Zmiňovala jste, že Váš manžel na novém místě působil v protialkoholní léčebně. Jak vlastně tehdy taková léčebna fungovala? Podařilo se Vašemu muži v novém působišti najít naplnění a realizovat se?
Manžel vykonával svou profesní činnost v rámci léčebných procedur. Léčba byla založena na odvykání a upřednostňovala se terapie na principech systému, který u nás nejvíc propracoval doc. Skála (vedl pracoviště v Praze u Apolináře). Manželova pozice nebyla tak ovlivněna politikou, jako to bylo u učitelů, tedy u mě. Ale když pak v roce 1977 nepodepsal Antichartu, byl vyloučen z Brigády socialistické práce, ve které byli tehdy zapojeni všichni pracovníci. Pokud si vzpomínám, dostal ještě další „trest“… Jeho osobní výhodou bylo, že si vždy uměl najít něco, čím se zabýval a kde se realizoval. Studoval historii různých míst toho okresu a výsledky svého zájmu publikoval v novinách. Pracoval v okresní komisi památkové péče a ochrany přírody, vedl sekci Historická Olomouc v rámci Vlastivědného muzea a svou činorodostí se zasloužil o to, že o akce mělo zájem mnoho lidí. Organizoval na dálku vycházky po zajímavých místech Olomouce či okolí, čehož jsem se i já s dětmi ráda účastnila. Pracoval také vědecky; provedl stejný výzkum léčby alkoholiků jako kolegové v USA, výsledky zpracoval a srovnal. Dokonce mu v USA uveřejnili shrnující stať v odborném tisku, k čemuž mu, jako prvnímu autorovi z ČR, gratuloval právě zmíněný doc. Skála.
Jak se Vám dařilo v náročné profesi učitelky?
Postupně jsem se k profesi přibližovala, hlavně kvůli dětem – žákům, které mám stále v paměti. Životní podmínky sedmdesátých let v pohraničí byly pro mne v mnohém překvapivé a jistě to nebyla dobrá vizitka socialismu, ale o tom se nemluvilo. Děti bydlely se svými rodiči v domech po Němcích a od války se téměř nic nezměnilo – tedy kromě chátrání všeho. Upravené byly pouze ty domy, které obývali tzv. chataři z města. Tehdy jsem také musela vést kroužky, připravovat politická pásma k výročím, dělat výzdobu školy, vést pionýrský oddíl, pracovat pro obec. V přípravách na výuku červeně vypsat ideově výchovný cíl hodiny… Později jsem byla uvádějící učitelkou začínající mladé kolegyně, se kterou udržujeme přátelský vztah doposud.
Velmi brzy po nástupu do praxe jsem pocítila, že mi chybí především důkladnější vzdělání ve vývojové a pedagogické psychologii, ze kterých jsem sice měla zkoušku, ale teprve po tom, co poznáváte konkrétní děti, hledáte odpověď na to, co je norma a co už ne. Začala jsem se vracet ke studiu vývojové psychologie a didaktiky, poučná pro mne byla i historie místa. Aniž bych to tehdy tušila, zabývala jsem se diagnostikou žáků, což se stalo později mým hlavním oborem na vysoké škole. Když jsem (zřejmě jako první učitelka) začala používat na doporučení manžela ve své třídě sociometrii, byla jsem ředitelem školy pokárána, že „testuji“ žáky, a dokonce jsem to musela vysvětlovat vedoucímu odboru školství. Vysvětlovat svým nadřízeným jsem např. musela i to, proč neodebíráme Rudé právo. Na konci sedmdesátých let ředitel ze školy odešel a bylo mi nabídnuto místo zástupkyně nově jmenované ředitelky s tím, že se za mne výbor KSČ zaručí. Přijala jsem a později jsem zjistila, že jsme byli v tom okrese pouze dva zástupci ředitele, kteří byli ve funkci a nebyli v KSČ. Pro pozici ředitele školy vůbec nepřipadalo v úvahu, nebýt členem KSČ. Počátkem osmdesátých let jsem absolvovala rigorózní zkoušky a získala doktorát. Opět jsem byla předvolána k vedoucímu odboru, který zjišťoval, proč jsem dopředu nežádala o souhlas. Když jsem se ho zeptala, zda by mi to povolil, odpověděl očekávatelně, že ne. I toto je příklad moci tehdejších nadřízených nad učiteli a jistě nejen nad nimi.
Kdy jste se vrátili do Olomouce a za jakých okolností jste se na svou alma mater vrátila?
V osmdesátých letech jsme koupili historický dům v Olomouci a začali ho opravovat. Jakmile byl obyvatelný, přestěhovali jsme se, ovšem profesní místo ve městě pro nás stále nebylo. Dostala jsem pouze možnost pracovat v pozici vychovatelky v ubytovacím domově pro učňovskou mládež, což byla opět nová situace, kdy jsem se stala jedincům v postpubescentním věku učitelkou, maminkou a rádkyní v mnoha oblastech.
Jak vzpomínáte na své působení mezi učni? Našli jste k sobě vztah?
S děvčaty zmíněného věku jsem neměla nikdy problém, domluvily jsme se, že stanovený řád se bude dodržovat a většinou to tak bylo. Zajišťovala jsem zajímavé besedy, soutěže, sportovní aktivity, návštěvu divadla, ale také jsme večer rády jen tak seděly pohromadě a pletly svetry nebo jiné doplňky (tehdy to bylo běžné, že to děvčata uměla) a povídaly. Ale příběh jedné dívky mi zůstává stále v paměti: stalo se to brzy po zahájení školního roku, byla v prvním ročníku a vrátila se ten večer později, než bylo stanoveno a cítila jsem alkohol. Poslala jsem ji spát s tím, že to probereme ráno. Ráno za mnou přišla a řekla mi: “víte, že jste byla první člověk v mém životě, který mi nenadával?“ tím mně úplně odzbrojila, protože to byla upřímná řeč, nechtěla se vyhnout potrestání. Později jsem zjistila, že od narození do 3let byla v týdenních jeslích, - to byla sedmdesátá léta, která tuto „péči“ o děti zaměstnaným matkám umožňovala, potom MŠ od rána do pozdního odpoledne. Její vztah k matce byl velmi kritický, střídala prý doma partnery a dívka se netajila tím, že je šťastná, že je konečně pryč a byla by v domově ráda i přes víkend. Podporovala jsem ji ve školní práci, nakonec měla výborný prospěch a odmaturovala… bohužel, měla i později smutný osud.
V tu dobu jste se věnovala také mnoha dalším aktivitám. Jak jste se pak dostala k působení na pedagogické fakultě?
Začala jsem pracovat jako externistka ve výchovném a vztahovém poradenství, lektorovala jsem kurzy pro rodiče, dostala jsem se na pozici soudního znalce v oboru školství. Působila jsem několik let jako členka poroty při divadelních přehlídkách her pro děti a mládež. V tu dobu ve mně uzrála myšlenka, že bych mohla své zkušenosti začít předávat budoucím učitelům, a tak jsem sledovala konkurzní nabídky na pedagogické fakultě. Vždy jsem splňovala podmínky, ale když mne asi po páté nepřijali, šla jsem se informovat proč. Příslušný proděkan mi sdělil, že jednak nejsem v KSČ (v podmínkách přijetí o tom nebyla zmínka) a jednak ví, že můj manžel musel z fakulty jako politicky nespolehlivý odejít. Počátkem devadesátých let jsem byla konečně na pedagogickou fakultu přijata, už bez politických podmínek.
Působení v akademickém prostředí má své zvláštnosti. Byl to velký rozdíl oproti pedagogické praxi ve škole nebo v domově pro mládež?
Věděla jsem, že budu muset pracovat na svém odborném růstu a publikovat, abych plnila požadavky na odborného asistenta, takže jsem se rychle aklimatizovala. Vzhledem k tomu, že jsem měla praktické zkušenosti ze školy, tak jsem byla nejprve pověřena výukou didaktiky. Dá se říci, že jsem nebyla ničím zaskočena nebo překvapena, práce se studenty mne stále naplňuje… Po téměř třiceti letech na pedagogické fakultě musím také s potěšením konstatovat, že mezi milými kolegyněmi a kolegy jsou už moji bývalí studenti.
Koncem devadesátých let jsem působila pět let ve funkci proděkanky pro praxi a celoživotní vzdělávání, takže jsem opět využívala zkušenosti ze své dosavadní učitelské praxe i s vedením lidí ve škole. Mám, mimo jiné, na fakultě doposud na starosti praxe studentů jako vedoucí Střediska pedagogických a odborných praxí, takže jsem permanentně v kontaktu se školním prostředím, s řediteli a cvičnými učiteli.
Mým hlavním oborem, ve kterém jsem se habilitovala, je pedagogická diagnostika, kde velmi dobře mohu uplatnit propojení teoretických informací s příklady z pedagogické a poradenské praxe. Studenty připravuji nejen na vzdělávání žáků a individuální přístup k nim, ale také na spolupráci s rodiči jako nedílnou složku naší profese. Zdůrazňuji jim, že formální studium dává základ v odborných předmětech, pedagogice a psychologii, ale až následující kontakt s praxí je přivede přirozeně k celoživotnímu vzdělávání se. Nezbytnou součástí profese vysokoškolského učitele je, vedle výuky a práce se studenty, také účast v projektech, výzkum a mobilita. Zdá se mi však, že se lidská složka přípravy vytrácí. Právě proto, že připravujeme budoucí učitele, považuji naše působení za permanentní model profesního chování, a to jak verbálního, tak neverbálního. Sama na tuto stránku profese dbám a také to, pokud mi předmět a příležitost dovolí, studenty učím.
Díky svým zkušenostem a erudici můžete hodnotit, kam se za ta léta příprava učitelů a vůbec oblast školství posunula. Co podle Vás zaslouží kritiku, a co se naopak změnilo k lepšímu?
Jak už jsem se zmínila, změna v přípravě nastala po strukturaci studia učitelství. Hlavním argumentem pro strukturaci bylo, že student se může během bakalářského studia rozhodnout, zda chce být učitelem nebo studovat svou odbornost bez učitelské přípravy v navazujícím studiu na přírodovědecké či filozofické fakultě. V době, kdy se nové podmínky studia připravovaly, jsem byla proděkankou a velmi jsem s tímto záměrem nesouhlasila. Ale nebylo to nic platné, přizpůsobovali jsme se evropským podmínkám. Naštěstí Učitelství pro první stupeň „dlouhé“ studium uhájilo. Do té doby odborné předměty byly propojeny jak s didaktikou, tak s praxí a také průběžně s pedagogickými a psychologickými disciplínami. Systém praxí byl také postupný, nejprve náslechové, potom průběžné a po dílčích zkušenostech následovala souvislá. Následujících téměř 20 let prokazuje, že to nebyl správný krok. V bakalářském studiu jsou soustředěny odborné předměty a teprve v navazujícím magisterském studiu jsou zařazeny předměty učitelské přípravy včetně dvou souvislých praxí a příprava diplomové práce. Studenti ani ne ve dvou letech mají vše teoreticky vstřebat a propojit s praxí. Stále se diskutuje o kvalitě přípravy, ale mělo by se začít s odbouráním strukturovaného studia učitelských oborů. Je to můj názor, který však opírám o zkušenost a diskuse se studenty a odborníky z praxe. Vím, že se už některé předměty vrací do bakalářského studia, ale to studentům prospěje jen minimálně a navazující studium je přeplněné a prakticky nezažité.
Jako výhodu studia současných studentů vidím jejich možnost v rámci mobility využít i studium v zahraničí, porovnat podmínky a zdokonalit jazyk.
Máte mnoho nejen pedagogických, ale především životních zkušeností. Je něco, co byste doporučila nebo vzkázala současným adeptům učitelství?
Naše profese potřebuje především flexibilitu ve všech směrech – vzhledem k tomu, že je to práce s lidmi, vzhledem k současným technologickým podmínkám, vzhledem k nečekaným situacím uvnitř i mimo školu. Za základ přirozené autority považuji sebejistotu, která se opírá jednak o oborové znalosti a jednak o víru v sebe, že vedení žáků zvládnu. Také jsem přesvědčena o tom, že vedle využití technických prostředků je v naší profesi důležité slovo. A je potřeba se umět smát a s žáky zasmát.
Milá paní docentko, děkuji Vám za odpovědi.
Kdo je doc. Marcela Musilová?
Doc. PaedDr. Marcela Musilová, Ph.D.
Vzdělání: 1960–1963 Masarykovo gymnázium Vsetín, 1963–1968 Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, obor učitelství pro ZŠ, přírodopis, zeměpis, 1979 postgraduální studium PdF UP, 1981 UP Olomouc, PaedDr., 1999 PhD., 2006 doc.;
Průběh praxe: 1972–1982 učitelka a zástupce ředitele ZŠ, okr. metodička pedagogiky a psychologie, vedoucí kabinetu pedagogiky OPS Bruntál, členka kabinetu pedagogiky a psychologie KPÚ Olomouc,
1983–1992 vychovatelka v učňovském Domově mládeže Olomouc
od 1992 – dosud vysokoškolská pedagožka, 1998–2003 proděkanka pro pedagogickou praxi a další vzdělávání učitelů, od 2006 vedoucí Střediska pedagogických a odborných praxí.
Další aktivity: soudní znalkyně v oboru pedagogiky, externí poradkyně v oblasti rodinných vztahů, lektorka v celoživotním vzdělávání.
Publikace v oborech pedagogické diagnostiky a obecné didaktiky.
Rozhovor s Marcelou Musilovou vedla Petra Šobáňová.
Fotografie Tomáš Helísek
Kommentare