Dnešním textem se vrátíme k naší studentce Sáře Jaštíkové, která se ve své bakalářské práci zabývala dospělými osobami s ADHD a jejich zkušenostmi. Pro náš portál si připravila několik rozhovorů s jednou z respondentek, Alenou Spálenskou. Jak ovlivňuje ADHD navazování kamarádských vztahů? A stalo se jí, že kvůli ADHD nějaké kamarádství skončilo?
Porucha ADHD zasahuje do všech oblastí života jeho nositele. Pokusily jsme se s Alenou přiblížit, jak porucha ADHD může negativně i pozitivně ovlivňovat kamarádské vztahy.
Bylo pro tebe obtížné navazovat kamarádské vztahy?
Ano, měla jsem s navazováním kamarádských vztahů docela problém. Kvůli ADHD jsem byla hodně rozjívená a zároveň jsem nedokázala moc dávat pozor na nějaké společenské náznaky, takže jsem byla i dost společensky neobratná. Myslím, že jsem měla docela odlišnou definici toho, co to je kamarádství, než ostatní. Byl to pro mě vlastně především zdroj zábavy, protože jsem kvůli ADHD byla taková chronicky znuděná. Měla jsem zároveň trochu výš ten strop toho, co všechno mi přišlo zábavné, tudíž jsem to často přepískla a dostala sebe i ostatní do průšvihu. To je docela častá zkušenost lidí s ADHD, že jsme pro ostatní „až moc“.
Napadá tě něco, co tě bavilo, ale ostatní to tak neměli? Nějaká konkrétní aktivita?
Já jsem měla problém v komunikaci. Byla jsem taková, že jsem házela vtípky úplně do každé věty a dělala jsem si srandu téměř ze všeho. Myslím si, že občas i docela necitlivě. Ale projevovalo se to spíš při nějaké společné aktivitě, kdy jsem se neuměla úplně zastavit a udělala něco impulzivního, nebo tu zábavu prostě přepískla. Byla jsem na ostatní prostě taková rychlá, zbrklá a intenzivní. Také mi přišlo, že nad věcmi prostě přemýšlím trochu jinak a trochu jinak je komunikuju, a málokdy jsem s někým zažila takový ten pocit, že jsme „na stejné vlně“.
A podařilo se ti postupem času vymyslet nějakou techniku? Nebo jsi to brala, že to takhle máš, tak zkrátka nebudeš vycházet s každým?
Já si myslím, že jsem se věkem změnila, že se i moje priority trochu změnily a že jsem dokázala lépe porozumět tomu, jak fungují ostatní lidi. Ono hodně těch věcí v tom, jak oni přistupují ke světu a jak oni přistupují ke vztahům, vlastně dává dost smysl. Na druhou stranu je pravda, že když se podívám do svého okolí, tak většina mých blízkých, kteří mi během života zůstali, jsou lidi, co jsou nějakým způsobem neurodivergentní, ať už mají ADHD nebo třeba autismus. Tím se snažím říct, že asi jsme trošku jiní, a často se stává, že si víc rozumíme.
Na to jsem se právě chtěla zeptat, jestli máš spíš kamarády, kteří mají taky ADHD, nebo nějakou jinou diagnózu? Ale to jsi mi částečně zodpověděla, tak mě napadá, čím je ten váš vztah jiný?
Myslím si, že lidi s ADHD nebo s nějakým jiným druhem neurodiverzity jsou v něčem víc odpouštějící, co se týče nějakých osobních „nedostatků“, které s tou neurodiverzitou souvisejí. Taky trochu jinak komunikujeme – nedržíme jednotnou linku, konverzace neplyne tím, že bychom si pokládali dotazy, ale spíš tím, že děláme různé asociace na to, co řekl ten druhý. A ta konverzační linka trochu neřízeně směřuje do různých směrů. Přijde mi taky, že jsme takoví hravější a spontánnější a vyhledáváme dopamin: baví nás nové věci a nápady a rádi naskočíme na nějakou krávovinu.
Taky trochu jinak komunikujeme – nedržíme jednotnou linku, konverzace neplyne tím, že bychom si pokládali dotazy, ale spíš tím, že děláme různé asociace na to, co řekl ten druhý a ta konverzační linka trochu neřízeně směřuje do různých směrů.
Zůstávají ti kamarádi ze základní, popřípadě střední školy, nebo se spíš přátelíš s lidmi, které znáš například až z vysoké školy, popřípadě jste se začali bavit nedávno?
Je zajímavé, že když jsem zjistila, že mám ADHD, bylo to součástí takové větší vlny toho, že si své ADHD začali uvědomovat i lidé v mém okolí, jak se o tom začalo víc mluvit. Takže jsme udělali takový ADHD houf, aniž bychom to o sobě tušili. Dá se asi říct, že jsme k sobě tak nějak přirozeně tíhli.
Přijde mi, že jsem během svého života ty kamarády sbírala postupně a moje parta kamarádů je mix ze všech životních etap: vždycky jsem si asi v nějakém kolektivu nevědomky našla toho neurodivergentního člověka, se kterým jsme si rozuměli. Na vysoké se ale určitě sbírali tak nějak jednodušeji.
Proč myslíš, že to tak je?
Já si myslím, že to souvisí s tím, že člověk trošku zjistí, kdo je a co chce a taky zjistí, jaký lidi mu vyhovují. Je to určitě i tím, že když člověk něco studuje, tak se dostane víc k lidem, kteří se zajímají o něco podobného nebo mají podobně uspořádaný mozek. Obecně mám pocit, že tím, že mám ve svým životě ráda specifický lidi, tak prostě trošku delší dobu trvá, než je člověk nasbírá z různých oblastí života. A ti mu pak v tom životě zůstanou. Ale dá se asi říct, že vysoká škola člověka trochu zformuje, jako to, jak člověk vidí svět.
A tvoji kamarádi všichni ví, že máš ADHD?
Ano, já se tím nijak netajím. Někteří si z toho vlastně dělají srandu, nebo si ze mě dělali srandu v minulosti, když jsem o tom byla hodně jakoby vokální. Myslím si, že v nějakém skupinovém chatu mám přezdívku „little miss ADHD“, takže to je jakoby takový trošku meme. No... my si z toho často děláme srandu, tak jako vzájemně. Jeden rok se nám na táboře povedlo, že jsme byli celo-ADHD pokoj, a ke konci pobytu jsme měli pokoj plný nastřádaných neodnesených skleniček a PET lahví. Všichni jsme do té hromady přispěli svým dílem a bylo takové jako „haha, my jsme stejný prostě“. A bylo zároveň moc hezké vidět, že nejsem jediná, komu se na stole hromadí sklenice.
Je zajímavé, že když jsem zjistila, že mám ADHD, tak to bylo součástí takové větší vlny toho, že si své ADHD začali uvědomovat i lidé v mém okolí, jak se o tom začalo víc mluvit. Takže jsme udělali takoví ADHD houf, aniž bychom to o sobě tušili.
Tak to je super! Říkala jsi někomu z kamarádů, kteří o poruše ADHD neměli povědomí, co ta porucha obnáší a jaké kroky by mohli podniknout, abyste spolu v určitých situacích lépe vycházeli?
Ano, obecně se snažím ve svých vztazích vyznávat otevřenou komunikaci a myslím si, že je dobrý, když člověk mluví o svých potřebách a když mu ostatní ohledně jeho potřeb naslouchají. Je super, když se společně můžeme dobrat k nějakému kompromisu v tom, co od sebe vzájemně potřebujeme. Třeba teď mě napadá… byla jsem o víkendu na festivalu a cítila jsem, že už jsem strašně přehlcená všemi organizačními věcmi a tím, jak se člověk furt balí z jedný tašky do druhý. Došlo mi, že vůbec nevím, kde mám všechny svoje věci. No a když jsme potom šli tancovat, tak jsem si peníze nechala u jednoho z kamarádů, abych je nevytahovala, protože jsem věděla, že v tuhle chvíli už bych je ztratila. Takže občas jde o takové drobnosti. Další častou věcí, která mě teď napadá, jsou pozdní příchody. Lidi už si se mnou asi zvykli, že sraz je vždycky tak o 10 minut posunutý a už s tím asi tak nějak počítají. Vtipné je, když se domlouvá sraz hodně ADHD lidí, pak to je spíš takový hodinový interval, během kterého se lidé ukážou, než pevně daný čas příchodu. A nějak se s tím počítá a nějak to funguje.
A dokázala bys konkrétněji popsat, jak komunikuješ projevy poruchy s kamarády?
Myslím, že je důležitý komunikovat svoje hranice a limity a zároveň být srozumitelný, když děláme něco, co by si ostatní mohli vyložit jako nevychovanost. Naší hranicí může být to, že jsme kvůli ADHD senzoricky hodně citliví, a může nám dělat problém vydržet celý večer v hlučné hospodě. Limit může být to, když nám někdo něco vypráví a my v nějaké části přestaneme poslouchat – můžeme v tu chvíli druhého poprosit, aby nám to zopakoval. Nebo naopak když sami během povídání ztratíme nit, tak poprosit o trochu času, abychom ji mohli zase najít. Jako nevychovanost by si někdo mohl vyložit to, že mu najednou skočíme do řeči. Je dobré se to skákání do řeči snažit omezovat, ale zároveň vysvětlit, že to občas uděláme. Když někdo mluví a mě k tomu napadne něco zajímavého, co bych mohla dodat, tak to buď zapomenu, než to dopoví, nebo se tak moc budu soustředit, abych to nezapomněla, že dotyčného přestanu poslouchat. V ten moment je fajn vysvětlit, že to skákání do řeči je asi nejlepší možnost, co se nabízí. Obecně je dobré komunikovat naše „nedostatky“ – Ahoj, dělám tuhle trochu zvláštní věc a mám k tomu tenhle trochu zvláštní důvod. Díky, že to chápeš. Pak to tomu druhému můžeme vynahradit zase v jiných věcech.
Když vezmeme tady ty projevy, stalo se ti, že kvůli tomu nějaké kamarádství skončilo?
Nenapadá mě žádný konkrétní případ, ale možná spíš to kamarádství nebylo navázané. Je to asi dané těmi trochu odlišnými zájmy a způsobem komunikace. Pro druhé můžeme být příliš rychlí, nekonvenční a intenzivní. A oni pro nás zase příliš pomalí, strukturovaní a nohama na zemi. Ale to mluvím za sebe, věřím, že lidé s ADHD mají zkušenosti i s koncem přátelství kvůli příznakům. Nebo třeba ADHD jako komplikace v manželství je velké téma samo o sobě.
A co se týká rodinných vztahů a dědičnosti poruchy, má někdo z členů tvojí rodiny taky ADHD?
Z mojí blízké rodiny má oficiální diagnózu jenom sestřenice, ale věřím, že je nás víc. Můj děda třeba každý den před spaním pije kafe a vůbec mu to ve spánku nepřekáží. Takovéhle zvláštní reakce na stimulanty jsou známkou ADHD. Ono se to trochu projevuje třeba v tom, že jedete na nějakou společnou dovolenou a dvakrát se vrátíte, protože jste něco zapomněli. A když člověk v tomhle vyrůstá a považuje to za normální, tak si pak nemusí všimnout, že sám je víc chaotický, než by bylo běžné. To je i takový vtípek, že když říkáte mámě, že máte ADHD, tak jí tak trošku říkáte, že ho má taky.
První díl rozhovoru Sáry Jaštíkové s Alenou Spálenskou si můžete přečíst zde.
Sára Jaštíková
Comments